Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po určité odmlce se vracím k vaší/naší oblíbené rubrice o tuzemských nahrávkách, kde představuji vybrané přírůstky tuzemských nahrávek do své hudební sbírky. Vzhledem k tomu, že poslední díl odrážel nárůst v období srpen-září 2023. Měl bych plynule navázat obdobím říjen 2023 až červenec 2024. Jenže já se tomu vyhnu a předložím tajnůstkářsky jen pár drobných střípků z června a července letošního roku. Není to proto, že bych za uvedené období nic nepořídil, ale spíš proto, že těch věcí by bylo moc. I tak jsou selektované předložené kousky jistě vhodné k pořízení, či zavzpomínání. Vrhněme se dychtivě do líbezného hrabošení.

//Kaviar Kavalier – Hairy Hairy

Představovat kapelu je stejné jako nosit kaviár do Kaspického moře… nebo jinam a jiný. Hudbu dost důsledně rozebrali kolegové ve své recenzi a hybné dějinné události ozřejmil sám autor v rozhovoru. Zbývá mi tak pomazlit se s digipackem, což je výhradní formát, který po dlouhý čas s drobnými výjimkami tvoří diskografii labužníka Necrococka. Však to už možná znáte: tři panely s vlepeným leporelovým bookletem. Mě je to pořád málo. Já bych chtěl nějaký bohatší booklet s pořádnou sadou fotografií, obrázků, ilustrací, či jiné grafiky, která víc podráždí majitele na místech, kde bude ochoten zanechat působení. Tím se trochu šalamounsky dostávám k motivu alba. Bez ohledu na osobní vyznání (oholit, či neoholit… stejně jsem spíš horňák) musím prostě smeknout, před tou odvahou a de facto i estetičností daných fotografií. Konečně je tu něco, co rozbourá, či přinejmenším jak bobr nahlodá stavidla něčeho, co můžeme klidně nazvat kontroverzí, či nějakým tabu. Je to obrázek (míněno zejména titulku nahrávky), který zajisté probudí nějakou emoci, reakci a diskuzi. Tak je to totiž správné. Vnitřek bookletu je stylizován do šedesátkových až sedmdesátkových vybledlých kontur a fotografie, jako by vypadly z Nei Reportu osmdesátých let dobového ražení. A jak mistr v rozhovoru sám ozřejmil tiskoviny tipu Extáze, či Fantastic, tak se mi promítlo mé pubertální objevení (nejen) přesně jmenovaných kousků důmyslně ukrytých za gramodeskami v tátově skříni (a to nemluvím o objevení VHSek s dramaticky chtěně přesnými dabingy). Nu, zkrátka nová deska Kaviar Kavalier mě baví ve strašně moc rozměrech.

//detail edice
//recenze včetně ukázky
//rozhovor

//Mallephyr – Ruins Of Inner Composure

Mallephyr drobátko uhnuli ze stylizace titulek svých nahrávek. Dvě předchozí měli totiž jen černobílý obrázek bez jména i loga, kdežto tentokrát se do grafiky vplížil knihovnický mramorovaný lem s otisknutým sigilem/logem kapely. Artwork zřejmě funguje, neb jeho vzezření bylo rozhodující při koupi dárku k mému svátku (rozuměj, když manželka projížděla odkazy na jistý webshop, kde měla vybrat dárek k svátku, rozhodovala se podle obrázku, který se jí líbil). Ale držení se nějaké linie není zcela důležité, přesto mám takové provázání a ucelení vlastní diskografie rád. Vzpomeňme namátkou na abecední pojmenovávání hlavní linie nahrávek od Morbid Angel nebo titulky začínající na písmeno I od Dew-Scented, či třeba na mezinárodní slůvka u domácích Arakain. Hudebně jsme samozřejmě jinde, ačkoliv nejblíže tu máme tentokrát k těm Morbid Angel. Jenže Mallephyr zrají a vyvíjí se. Jakkoliv jsme dříve mohli pozorovat infikaci Aosoth, tak nyní už máme před sebou samostatně živoucí organismus, který sice pořád může čerpat z francouzského blacku, ale především je dost plný vlastní urputnosti, zanícenosti a jak se říká svébytnosti. Když jsem slyšel tuhle nahrávku prvně, tak jsem byl paf a rovnou hovořil o minimálně tuzemské nahrávce roku 2024. Sice je teprve půle uvedeného ročníku za námi, ale za prvním dojmem si stále stojím.

//detail edice
//recenze včetně ukázky

//XIII. Století – Amulet live 2023

Živáky obecně nepatří úplně do artiklu, který bych si nějak zvlášť pochvaloval, vyhledával jej a těšil se z jeho vlastnictví. Ale jak to tak chodí, existuje hned několik výjimek. Jednou z nich je prostá kompletace a potřeba mít tzv. vše. A u kapely XIII. Století tuto touhu jednoduše mám a jelikož mám i někdejší živáky jako Nocturno live nebo Live In Berlin, tak logicky musel přijít i Amulet live. Jenže tenhle živák je speciální hned z několika důvodů. Jak už je z názvu patrné, jedná se o přehrání kompletního debutu Amulet, které oslavilo 30 let existence a nutno jedním dechem dodat, že skladby na něm obsažené jsou stále plné energie a funkčních linek. A když už došlo k výročnímu přehrání a speciálnímu koncertu, tak je nanejvýš příjemné, že došlo i k reinkarnaci dobové sestavy. Čili koncert nahrála původní sestava kapely z dob alba Amulet. A to se prostě počítá. Líbí se mi fakt, že koncert neproběhl v chronologickém sledu písní na albu, ale byl zpřeházen a dramaticky rozdělen. Líbí se mi i zvuk, kde zejména bicí znějí jako živý nástroj, kdežto na studiovce jsem jejich umělost vždycky trochu nemile rozkousával. Na druhou stranu kytary byly tehdá ostřejší, a ještě v sobě nesly punkové dovětky. Nicméně pořád na mě působí tajuplná síla skladeb, jejich obsah i celková atmosféra gotické mystiky. I ten živý záznam koncertu to v sobě má. Jediné, co bych vyškrtl je přídavek a cover Karneval, což je skladba, která sice pochází z pera Olympicu (a jejich rozjařená verze mi nikdy nebyla zrovna sympatická), ale v rukou třináctky má obrovský náboj a skvěle zapadá do repertoáru. Jakkoliv je provedení a aranžmá tohoto coveru vynikající, tak se mi ta skladba za ty roky strašně ohrála. Ale to je čistě osobní věc. Další, řekněme, zklamání vidím opět v bookletu, který by prostě kapela formátu XIII. Století měla mít bohatší. A to platí o všech nahrávkách, které kdy vydali. Já prostě v jejich případě chci držet sešítek plný textů, grafiky a fotek. Tady sice fotky (pochopitelně z onoho koncertu) jsou, ale líbil by se mi nějaký obsáhlejší průvodní text, kde by zazněly nahlas pohnutky, proč právě Amulet, proč právě záznam live a tak podobně. Ano, víme, že jde o archiválii výročního koncertu, ale… co dál?

//detaily edice
//ukázka

//Dying Passion – Secretly

Prvotina Dying Passion se v posledních letech těší zájmu a přízně. Loni vyšla u Vřesové studánky obdivuhodná kazetová edice s dobovým fanzinem (Metal Breath #44, ročník 2000) a o pár let předtím vyšel reediční digipack u Sleaszy Rider Records. Obyčejně bych si i býval vystačil s onou reedicí, ale protože trpím obalovou obsesí, tak jsem musel tuto verzi zavrhnout a prošmátrat bazary s původním obrázkem. Reedice totiž nenabízí onen motiv šedé kresby a já s tím mám vnitřní problém, který se může zdát malicherným, ale nedosáhl bych pocitu úplnosti. A tak mi z Nizozemí dorazil balíček ukrývající tuto dobovou relikvii. Tím jsem si krásně doplnil chybějící debut, avšak stále mi zbývá v ucelené diskografii ještě pořízení desky Amplify, po které není nikde ani památky. Díra v poličce se tak zdá být hlubší, než je mi příjemné… V tuto chvíli ovšem nepočítám absenci dema No Time, po kterém se začnu pídit, až se mi podaří ulovit Amplify.

//detail edice
//ukázka  

//Promises – Flight To Fall

Od stejného prodejce (jako výše uvedený kousek) mi do sbírky přistál i dílek stejného charakteru. Totiž debutová velká deska, rok 2000, vydavatel Metal Breath. Dokonce jde hned o následující katalogový záznam u daného vydavatele. Klatovská gothic / doom / power banda mi uvízla v hlavě už na dobovém kompilačním CD Proti Proudu, kde se blýskli skladbou Last Letter. A pokud stále nevíte, kam s nimi, třeba vám pomůže legendární redblackovská tribute kompilace Master’s Hammer, na kterou přispěli peckou Věčný návrat a nutno dodat, že vokál pěvce Viktora Svobody danou skladbu příjemně okořenil.
S kapelou Promises mám zapsaný v paměti ještě unikátní a neopakovatelný dobový zážitek. Tím je jejich koncert na faře v Kašperských Horách. Ano, čtete správně. Tehdejší místní farník byl totiž big beatem odkojený jedinec a své duchovní řemeslo toho času vykonával svěže, otevřeně a dá se říct i příjemně revolučně. Byl to farář, který byl všem místním blízký a příjemný, a to bez ohledu na to, zda jste chodili na jeho kázání v neděli do kostela, nebo jste jej znali jen jako toho sympatického chlapíka. Nuže, tento pán se rozhodl jistý prostor uvnitř farní budovy rozšířit (zboural příčku), kde tak vznikl menší, avšak solidní klubík. Jelikož i on měl toho času živou kapelu, nebál se v tomto prostoru organizovat koncerty. Už nevím, kdo všechno byl do těchle koncertů zainteresován, ale bylo to něco mimořádného. Ještě bych někde v archivu vyhrabal svoji fotku s pivkem v ruce vedle sochy Panny Marie, nebo jinou u krucifixu s nějakými metalovými gesty. Záznamy byly pořízeny právě v čase onoho koncertu Promises. Ztřískat se na faře a pogovat na lokální kapely se už asi těžko povede. Dějiny tomu chtěly, že tento otevřený farník o pár let později změnil působiště a já s dovolením vynechám klepy, které se mi s touto změnou donesly a jeho odchod zapříčinily. Snad jen uvedu, že koncert proběhl 31. 5. 2009 (pokud můj archiv nelže).

//detail edice
//ukázka

//Mor Naagus – In Tribal Times

Na závěr si nechávám jistou lahůdku. Je to debut na kazetě a je to zjevení. Je to ortodoxní black metal s příkrovem primitivismu středověku a teď nemyslím, že tu někdo fouká do píšťalek, nebo drnká na loutnu z půdy, ale že to má atmosféru hrubého nekompromisního bahna, moru a chladu, který můžete na dávnověkých zříceninách pocítit. Je to způsobené lehkou ambientní atmosférou, která však kouše jak rezatá pila, takže si raději zkontrolujte datum posledního očkování tetanovky. Tohle je blacková událost a mrda mezi oči. Silný materiál, to si pište.

//detail edice
//ukázka