Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Velké těšení a opakované kontroly médií, tak nějak vypadalo moje čekání na novou desku české blackmetalové jistoty Mallephyr. Na první pohled to neladí s mou opožděnou reakcí na ni, kdy éterem už dávno létají různě fundované názory. Souhra událostí v osobním životě mi hodila do soustředěného poslechu nabroušené vidle a já se tak k albu dostávám až tehdy, co květen dává poslední sbohem. Nedá se nic dělat, důležité je, že chuť k poslechu a čas se albu věnovat získává navrch, proto se podíváme miminku na dáseň.

Zuby jsou prořezány, ano, tady se nejedná o mládě, nýbrž vyzrálý kus s jistou historií v zádech. Mallephyr na svém novém albu potvrzují chuť se vyvíjet a tvořit se záměrem překvapit. Nové album určitě uspokojí i náročnějšího posluchače, pro kterého by klasicky odfidlaný black neznamenal víc než rutinní zastávku šaliny na cestě do práce. Ruins Of Inner Composure je deska variabilní, nejednoznačná, a přesto ctící určitá pravidla, bez kterých bychom asi mluvili o jiné hudbě pro jiné publikum. Skladby jsou galvanizovány černou melodikou, u které vítám originalitu a svěží dech. Kytarové riffy v jejím jméně cestují od jednoho konce stupnice na druhý, aby maximálně využily možnosti prostoru a servírují uším poměrně široký horizont. Cítím, že nápady mají dveře otevřené dokořán a proudí do nitra svébytné alchymie. Nynější black metal notně pokročil od minulé, mnohem přímočařejší nahrávky Womb Of Worms.

Album nic nedbá na meteorologické jevy, vichřice, meluzína či námraza na oknech jsou ignorovány a na zvuk desky nemají žádný vliv. Raději se zaobírá chladným zvukem rezonujících dómů, vlhkých slují a zkreslenému přenosu zvuku. S uspokojením poslouchám drobná kolísání tónů namáhaných strun, avšak není to nejistota, takhle zní namáhaný kov a nezpracovaná ruda. Název alba dostává svůj význam. K jeho pochopení není třeba za každou cenu spěchat, stačí držet krok s kapelou, která se rychlosti nebojí, ale používá ji s rozvahou. Projdeme si krajem středních temp i pomalejších meandrů rytmu, kde je prostor nechat atmosféru vykvést. Protože kompozice nepatří mezi ty nejjednodušší, chce to určitý čas, aby odkryly svá tajná místa. Potom dávají posluchači celou řadu podnětů, ať už v podobě kytarových sól, střídajícího se rytmu, nebo zvláštních vsuvek do jedoucí mašinérie. Rychle odmlácené pasáže uprostřed volnějších ploch podporují dynamiku té konkrétní skladby a nalévají posluchači živou vodu v kraji temných pomalu hraných pasáží.

Slova o chladném zvuku a tajících tónech studených kytarových linek by mohla naznačit, že se kapela shlédla ve francouzské škole, která vychovala mistry tohoto specifického zvuku a atmosféry. Ovšem není to tak a snad nebude znít jako rouhání, když uvedu, že mi přišli často na mysl norští Mayhem. Za tyto určitě ne zcestné myšlenky může víc věcí. Jednak je to baskytara zdatně podepírající některé melodické motivy, za další řada velice věrných kytarových partů, a pak také vokál, který se podobá temné deklamaci zatím posledního lídra Mayhem. Tahle podobnost není nijak násilná, jakože bych se soustředil na to, k čemu nové Mallephyr přirovnat. Přišlo to úplně spontánně a čím dál víc tam ty paralely nacházím. Jsou bonusem, který obohacuje jinak originální nahrávku a vnímám je jako přirozené sblížení tvorby dvou kapel, aniž by v tom musel být záměr.

Ruins Of Inner Composure je výborné album, které se vymyká standardům a hledá cestu, jak dělat věci jinak. Mallephyr se posunuli o pár řádů výš a ukazují čím dál silnější zřídlo inspirace. Potvrzuje se, že vůbec nezáleží na tom, jak často se o někom mluví a kde všude visí něčí plakáty. Když přijde něco podobného bez velkých fanfár, tak je to tím větší pecka.