Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pod šifrou „nejen gothic“ se skrývají čtyři světem snad dobře znalé kapely, které si mohou na svůj šuplík nalepit štítek i s nápisem gothic. Pro dnešek se budeme pohybovat v kruzích Evropy. Připomeneme si prvotní díla kapel, které dobře známe - jsou to kapely, jejichž snažení přineslo na světlo hudební skutečné skvosty a kultovní alba. Alespoň pro milovníky daných žánrů, kde se tělesa pohybují. Svého času jsem jednotlivé kapely taky dost sjížděl a utápěl se v jejich tónech, dnes mé ucho nastavuje kormidlo trošku jiným směrem, ale k tomu se přiblížíme až jindy. Nyní se vydáváme směr gotika, atmosféra, symfonie. Někde v rukávu mám ještě hrubý korpus druhého dílu, tedy pokračování dnešní porce. K němu se později navrátím.

The Gathering – An Imaginary Symphony

Prvotina Nizozemců The Gathering pochází z let 1991, demo nese název An Imaginary Symphony a nachází se na něm pět skladeb. Dnes známe kapelu jako představitele atmosférického gotického rock-metalu, ovšem tenkrát razila skupina daleko tvrdší žánr. Jednalo se o doom death metal obdařený o klávesy. Ženský zpěv byl ještě ve hvězdách. Už tenkrát ovšem bylo znát, že skupina klade důraz na atmosféru, to je pochopitelně nejlépe cítit z kláves, kterým se zde dopřává opravdu velký prostor. Svou premiéru si zde odehrál zpěvák Bart Smits, který roku 1992 po vydání Always… kapelu opouští. Později zakládá těleso Wish, jehož činnost byla ovšem ukončena v roce 2003. Oproti Always… zde můžeme slyšet i jeho čistší variace hlasu a více zpěvných pasáží, než onen tvrdý murmur ála Subzero. Dnes můžeme o demu hovořit o jako velice povedeném materiálu s velkou nadějí, jelikož melodie na něm použité jsou opravdu vydařené. Kapele skvěle šlapaly jak rychlé vyhrávky, tak pomalejší pasáže. Je to pestrý materiál, při kterém se nebudete nudit. I jeho zvuk se dá hodnotit kladně. Během první skladby malinko kolísá, ale po uplynutí nějaké té minuty se ustálí a nese ve stejné vlně až do úplného konce. A tím se dostávám k obsahu. První skladba nese název Second Sunrise a setkat se s touhle skladbou můžeme i na demu následujícím Moonlight Archer. Co je však důležité, že se tahle písnička nakonec dostala až na debutové album Always…  Následuje skladba linoucí se ve velmi obdobném duchu Six Dead, Three To Go. Pak přichází pěkná věcička Downfall a nadále, dle mého názoru, nejméně povedený kousek Another Day. Zde poprvé Bart zpívá více zoufaleji a méně hrubě. Lépe řečeno oba hlasy zde střídá, leč výsledek zní poněkud nevábně. Závěrečná písnička je opět velice zdařilé dílko. Jmenuje se Share The Wisdom a ačkoliv zde Bart zpívá už jen ztrápeně, celek zní velice slušivě. Uběhlo nějakých dvacet minut a demo je za námi. Opravdu hodně z něj dýchá dech budoucích věků desky Always…
Ukázka

Theatre Of Tragedy – Demo 1994

Dnes už bohužel neexistující (možná také naštěstí, kdo ví, kam až by tvorba došla) kapela z chladného severu – Norska. Název sám mluví za sebe, ze které doby nahrávka pochází. Už na své ušmudlané, zamumlané, prošumělé, nečisté prvotině se kapela Theatre Of Tragedy předvedla v nevídaných rozměrech. Někomu snad postačí fakt, že zde debutovala krásná zpěvačka s nádherným hlasem Liv Kristine Espenaes. Jasně, dneska už k ní patří i příjmení Krull. Co dodat, opravdu úžasný zážitek z poslechu. Demo je to sice nevelkého formátu, ovšem co se náplně týče, tak je neuvěřitelně… no, jak jenom to… ale jo, je to dokonalý. Poslech otvírá skladba A Song By The Hearth?!, což je skladba jak stvořená pro házení kedlubnou a se vztyčeným varovným prstem bezděčně mávat éterem. Ku konci písně, kdyby nezazněl hrom, tak ani nepoznám, že kapela použila zvuky deště :D Ale co, je to prostě demo. Následuje druhý song, který jest nejlepší písničkou celé nahrávky. Tato píseň se dostala na debutové album Theatre Of Tragedy hned jako pilotní skladba. Jmenuje se A Hamlet For A Slothful Vassal a Liv, zde opravdu exceluje. Druhou skladbou, kterou můžeme znát z debutové desky je Dying – I Only Feel Apathy. Pochopitelně obě skladby znějí jemně odlišně, ovšem nikterak výrazný rozdíl v nich neshledávám, krom čistšího zvuku. A na samotný závěr, jak se sluší a patří rozlučka – outro. Tentokrát zlověstná citace Shakespearova díla Hamlet. Zkuste hádat, kterou pasáž kapela použila. A je se vlastně čemu divit? Píseň pojmenovaná jako Soliloquy tak nádherně koresponduje s názvem kapely. Unikátní nahrávka.
Ukázka

Theatres Des Vampires – Nosferatu, Eine Simphonie Des Gravens

Předně trocha historických detailů. Dnes známe Theatres Des Vampires jakožto představitele gothic metalu a nutno říci, že jim to celkem jde. Ovšem v dobách jejich zrození, tedy roku 1994, chtěla skupina kráčet zcela odlišnou cestou. Nakročeno měla směrem melodického black metalu notně inspirovaného upíří tématikou (že by se vzhlédli v Cradle Of Filth?). Roku 1995 tak přišlo na svět první dílo, kterým bylo demo Nosferatu, Eine Simphonie Des Gravens pojmenované podle stejnojmenného legendárního filmu z roku 1922. Úžasný snímek, vlastně prvotní ztvárnění Stokerova díla Dracula. Zajímavostí je, že demo stvořily dvě persony s výpomocí třetí. Není na škodu si umělce vyjmenovat: Lord Vampyr – zpěv, kytara; Agaharet – bicí a jako host Karlenstein – klávesy. Což o to, to ještě zas tak zajímavé není, ale podíváme-li se na současnou sestavu skupiny, zjistíme, že nikdo z výše jmenovaných není přítomen. Velmi sličná diva Sonya Scarlet se ke kapele přifařila až roku 2001. Čtyřpísňovou nahrávku Nosferatu otevírá velice zběsile písnička Unholy Ceremonial. Pro nezvyklého posluchače jednoznačně šok. Absolutně nesrozumitelný zpěv, rychlé bicí, šílený riff a kdesi v pozadí náznak kláves. Naštěstí po nějakém čase se vše uklidní a každý má čas se trochu zorientovat. Přichází uvolněná pasáž, kde lépe vyzní kytarové riffy, melodie kláves a konec konců i ten zpěv se drobátko vyčistí. Mnohý by demo zatratil, ne-li vypnul, ovšem já jsem v tomto směru obdobou sebemrskačství a rád se vydávám do uchem nepřijatelných vod. A vida, má trpělivost přinesla růže. Slýchám utrápený zpěvákův hlas, který můžeme slyšet na raných dlouhohrajících deskách kapely. Druhá věc Funeral Of A Cursed Child už zní lépe – přijatelně. Co více, dokonce velice hitově! Objevují se v ní střípky budoucí tvorby. Musím vyzdvihnout vyvedené melodie, riffy a celkovou atmosféru, která má, s přimhouřením oka, opravdu působivý dojem. Třetí kus Dominions Of Northern Empire si mnozí mohou poslechnout v pozdější pozměněné verzi, tedy pokud vlastní desku Bloody Lunatic Asylum. Zde se pod číslem deset krčí skladba Dominions, což není nic jiného než poupravená verze této písničky. Nevím proč, ale mám radši její první verzi, tedy tu špinavou, zvukem otřesným opředenou. Jak se dnes moderně říká, má to koule. Ani nevíte, s jakou radostí bych vás nyní seznámil s útrobami závěrečné čtvrté Kingdom Of Vampires, ovšem žádná z verzí, které se mi podařilo sehnat, tuto skladbu neobsahuje.
Ukázka

Therion – Paroxysmal Holocaust

Snad ani toto jméno netřeba v současnosti nějak sáhodlouze představovat. I tahle kapela svými kořeny tkví v jiné půdě, než na jaké se dnes pohybuje. Jistě, čistokrevný death metal brutálního rázu. Kdo znáte raná alba, víte, jak si kapela vedla. Ovšem demo bylo ještě o něco více tvrdší a zběsilejší. Na dílo Therion bych to vůbec netipoval. Ale nejprve k historii - kapela pochází z oblíbeného severu, konkrétně ze Švédska, kde se dala dohromady v roce 1987. V roce 1989 dává vzniknout třem demo nahrávkám, my se však budeme věnovat té první z nich a tou je Paroxysmal Holocaust. Tento malý demo snímek obsahuje pouhé tři skladby, avšak slovo pouhé neberte doslova. Jsou to umným death metalem prostoupené skladby, které se i v pozdějších letech dočkaly své resuscitace. První i druhá písnička, Morbid Reality, The Return svou novou vizáž dostaly na debutovém albu Of Darkness… z roku 1991. Závěrečná poslední písnička Bells Of Doom své uznání dostala až po dlouhých dvanácti letech na kompilaci stejného názvu. Alespoň jsem její výskyt v dřívější tvorbě nepochytil. Zvukově to zase není žádný zázrak, ale i tak je to jedna z těch lepších nahrávek, které jsme dnes probírali. Vcelku čistý sound, s důrazem na echo při zpěvu. Vše ostatní je obestřeno hrubým syrovým závojem. Nádherný zvuk musím uznat basové kytaře, ta se však výrazněji prosazuje až při skladbě The Return. Posední skladba Bells Of Doom je oproti dvěma předchozím více pomalejší a více se blíží k tajemnější doomovější atmosféře. I tak se ale drží zajetého death metalového kopýtka. 

Ukázka