Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
0N0 - Path

0N0Path

David9.12.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Raveland X 2508
VERDIKT: Vyšinutá terapie pomateného blázna se tedy ani v nejmenším nekoná. Twistedův projekt si hlasitě říká o své místo na scéně a čas nyní ukáže, zdali bude schopen 0n0 oprostit od dětských nemocí a povýšit ho mezi skutečnou elitu.

Hudební tělesa, spadající do kategorie jednočlenných, oproti klasickým formacím složených z několika živých hudebníků, kteří obsluhují povětšinou jeden, dva nástroje, nesporně disponují řadou výhod. Člověk se jen stěží (nebo jen s enormním vypětím) pohádá kvůli špatně zahranému partu, či pozdnímu příchodu na zkoušku sám se sebou. Na druhou stranu podobné pojetí ventilace vlastních nápadů s sebou přináší i určité strasti, především v podobě absence zpětné vazby a odlišného úhlu pohledu. Nadarmo se neříká, každá dobrá rada drahá. Ne každý totiž dokáže být přiměřeně kritický k sobě samému, a tak spousta projektů, u jejichž zrodu stála dobrá myšlenka, nakonec končí jako zhudebněný deník schizofrenních bláznů, jakých běhá po chodbách, dvorcích a přilehlých parčících psychiatrických léčeben mraky. Zaujmout něčím vskutku neotřelým, v dnešních podmínkách, není jednoduchý úkol ani pro x-hlavá uskupení, kde se nějaký ten nedostatek jednotlivce dá za pomoci invence ostatních spoluúčastníků ještě poměrně nenásilně zamaskovat, natož pak pro osamělého hudebníka nastavujícího jen a pouze svůj vlastní krk. 

 

Miro Szabó tvořící pod přezdívkou "Twisted" je právě takovým vlkem samotářem, který se rozhodl pustit na tenký led a představil zmlsanému publiku svůj vlastní industriálem, deathem, doomem, ambientem, psychedelií a bůh ví čím ještě, infikovaný projekt 0n0. Podobně rozmáchlé žánrové rozpětí skýtá sice nebývale široký prostor pro odhalování čerstvých, dosud neslyšených postupů, ovšem stejně tak i velmi dobrou příležitost pro splácání obludného paskvilu po vzoru dortíku pejska a kočičky. I proto jsem k albu Path zpočátku přistupoval s jistými obavami a despektem, který ve mě při poslechu první skladby S.I.L.K, založené na bordeloidní onanii bicího automatu, zfetovaných kytar, podivných pazvuků a frontmanovým chrčením, ještě více nabobtnal... 

 

Ovšem s příchodem Sleepless Slumber se na povrch vynořuje i druhá, pro mne o poznání příjemnější a zajímavější tvář 0N0, v podobě táhlých atmosférických pasáží prošpikovaných industriálním hlomozem, řezavými kytarami a střídáním Twistedova chrčáku s čistšími polohami jeho hlasu, jež se line, s výjimkou předposlední Feed The Flame, zbytkem stopáže alba. Rozvláčnější, rozvážné tempo dává silněji vyniknout mnoha působivým momentům jednoznačně schopných zaujmout a zažehnou v myslích posluchačů příjemné, rozháraně uhlazené pocity přirozeně vtahující do centra nekonečného dění, což mě s každým dalším poslechem nutí opouštět svůj zprvu rezervovaný přístup a nechat se postupně strhávat hlouběji do útrob tohoto dílka. Nekonečné dálavy prostřednictvím hypnotizujících ploch se tak stávají koncentrovanější a bližší, střetávají se v nepěkných prostorách osobních traumat a já se stále raději nechávám unášet vlnou chaosu i striktně daných pravidel. Originální? novátorské? V současné době již stokrát překřížených a znásilněných stylů zřejmě jen stěží... Poutavé? Zajímavé? Každopádně!

 

Twisted se s albem Path vydal správným směrem, jako celek působí (kupodivu) kompaktním dojmem a i po zvukové stránce si stojí velmi dobře, osobně bych sice nejraději, i přes legitimní propojení s konceptem nekonečna a zmiňovaným industriálním oparem, oželel bicí automat, který na mě působí spíše rušivým a umělohmotným dojmem. Vyzdvihnout naopak musím výbornou kytarovou práci. Přesto je stále na čem pracovat, především co se týče někdy až krkolomně šroubené snahy o přílišnou komplikovanost kompozic, jež sice nahrávku na jednu stranu určitým způsobem zpestřují, avšak kvalitativně za zbytkem materiálu prozatím pokulhávají. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 15.1.14 8:43

První dvě fošny se nesly ve stylu Skinny Puppy, Crwn Thy Frnicatr byl pro mě vrcholem tvorby a We the Fallen první stagnací v první polovině alba, ta druhá byla naprosto výborná. Aktuální počin je zběsilou exkurzí do všech poloh, jakými nás PN provedli na posledních dvou deskách. Je to čistá esence zloby. Zmíněný Manson není náhodou, jisté persony z okruhu tohoto umělce se na albu přímo podílely. Celkově mě album nijak nedostalo, není v něm žádný posun kamkoli. PN opakují zavedenou formuli, přestože způsobem, jaký nikdo nezopakuje ani nenapodobí. Sedmdesát procent.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky