Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
71TonMan - 71TonMan

71TonMan71TonMan

Jirka D.28.2.2014
Zdroj: CD-R v jewel case, promo od kapely
Posloucháno na: Pioneer PD-S504 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Posun od "neznámá kapela" do kategorie "hodno vaší pozornosti" doporučen

Parní válec z Polska se jmenuje lehce podivně, ještě podivnější si vybral obálku svého debutu, ale ozval se, CD poslal a po zhruba měsíčním flirtu se zdá, že se známe dobře. 71TonMan hrají hodně podladěný sludge metal s nařvaným vokálem, v jedné chvíli jsem dokonce nostalgicky vzpomněl na Gospell of the Future, škoda jich.

 

V recenzích často píšu o tom, že kapela nevymýšlí nic nového, že se pohybuje v mantinelech žánru a podobné tvrzení platí i tentokrát. Vzato do důsledku dnešní doby, platí skoro vždy. Album si představte jako pětici delších skladeb provázanou mezihrami a uvedenou intrem, v jejímž rámci se nijak zásadně neodbočuje z hlavního směru, ale zato se sází na jednoznačnost a jednoduchost. Kytarové riffy jsou pomalé a často se opakují, bicí působí dojmem uštvaného člověka a atmosféra alba je tíživá, podzemní a na náladě vám určitě nepřidá. Z na první pohled jednolité hmoty bláta je pak celkem radost vybírat zajímavá místa tvůrčího potenciálu, není jich sice mnoho, ale o to působivější je jejich dopad.

 

 

 

Prvním takovým místem je druhá polovina „Dr Psycho“, která je díky kytarové práci posunuta a vygradována do snivých nálad spokojenosti (v mezích žánru a prostředků) a podobně je vystavěná i závěrečná pasáž následné „Cyborg Jesus“ ... zlí jazykové mohou tvrdit, že je provedená zcela stejně, OK nehádám se. Velmi povedeně se tváří i skladba „Face Fuckin' Machine“, která je oproti zbytku materiálu vedena v rychlejším tempu a v jejím závěru se ke slovu dostane i ojedinělé a možná právě proto působivé kytarové sólo. Naproti tomu celkem nevýrazný dojmem zanechává „Bacon Bomb“ a kritické zkrácení by prospělo i závěrečné „71TonMan“, jejíchž dvanáct minut se nepodařilo naplnit adekvátní porcí nápadů.

 

Po zvukové stránce nejsilnější odezvu vyvolávají silně zkreslené kytary, jejichž rozzrněný a silně rozbitý sound udává charakter nahrávky a není vůbec těžké prohlásit podobný výsledek za diletantství, případně za přehnání jistě chvályhodného záměru. Závěrečný rozpad na konci nahrávky coby vrchol těchto snah udolá i podstatně odolnějšího posluchače, než jsem já; tohle si můžou dovolit jen Neurosis (samozřejmě mám na mysli „Stones From the Sky“). Přitom dynamicky je deska poměrně v pořádku, z kytarové tlačenice vystupují o řád čitelnější údery bicích, mnohdy vykreslené velmi dobře či alespoň zajímavě (bubny v úvodu závěrečné skladby), u kterých lze sledovat i cosi jako prostorovost, i když konkrétně u činelů jde spíš o omyl než o technický / umělecký záměr.

 

Celkově ale nahrávka funguje, nebudu tvrdit opak, stejně jako se klidně přiznám, že skladba „Face Fuckin' Machine“ mě vysloveně baví. Poslední zmínku věnuju vokálnímu kanálu zpěvačky Justýny (kterou někde u kolegů předělali na chlapa, což není divu...) a popřeju pevné zdraví do budoucna, je to záhul.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky