Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vítejte v systému nekonečných chodeb života pod zemí, odkud čeří vzduch zvuková rucho-terapie vycházející z učení Thelemy. Toto místo není důvěrně známé, ani jeden z členů 777 BABALON o to nestojí. Sluší se však zmínit o jejich slovenském původu a propadnutí v elektronikou přiškrcené rytmy, které postrádají jakékoliv polínko plápolající naděje. Materiál vzniknuvší pro potřeby tohoto EP byl nahrán během končícího roku 2012 a v digitální podobě pak představen bytostem pohybujícím se po reálném světě, aby i ony uvěřily v možnosti bádání po branách jiných světů, děsivých elementech a znacích, s minimem radostného vydechnutí na konci labyrintu.

Cesty EP sice nesou mnohé útrapy, ale člověku navyklému na podobně zneklidňující muziku by nemusely způsobit tolik problémů v jejich uchopení. Pětimístná hypnóza představuje spíš složení několika na dno spadlých střípků, než provázaně vyhlížející koncept. Hned v úvodu slyšte odkaz na meditativní obrysy těžké elektroniky Táboru Radosti, neboť právě tohle české těleso mi vytane na mysli při poslechu první věci s názvem "Ode To The Moon". Ovšem neměl bych to 777 BABALON za zlé, pouze vyvolávají jisté dojmy, či přenesy mimo realitu, poněkud typičtější pro tyhle své kolegy ve zbrani. Black metalové vokální šílenství, jenž otevírá následující kosmický rituál, doprovází vyjma zkresleného noise výplachu všemožných zvukových kolapsů, také radioaktivní nálada mého oblíbeného díla "Tschernobyl" polských projektantů Job Karma. Opět jde spíš o drobnou nuanci, než uzrálý dojem podobnosti. Dílo prohlubují dva nejdelší kusy nahrávky - "Solve et Coagula" a "Salt, Sulphur and Mercury", které mám na tomto EP asi nejraději, zejména prvně jmenovanou, která mi přijde nejtěžší na uchopení z celé nahrávky. Druhá z dlouhých zrnících pulsů tmy a zmaru ve mně zase uchovává silnější pocit zmatení a strachu z další zatáčky neosvětlené chodby. Ze začátku je vše jaksi stáhnuté do větší tichosti, najednou slyším hlasy, stále se přibližují, až se promění v pokyny z ampliónu, jež řídí moje další kroky. Pak zjistím, že bloudím v kruhu a situace se neustále opakuje. Propadám panice, tma pohlcuje den. I konečná stanice "Last Equinox" mě svými samply z úvodní skladby vrací na začátek dotěrného chladu v nejistotě a strachu. Co bude dál? Sám nevím...

Ačkoliv se "Alchymical Androgyne" vydává za EP, délkově jde o klasickou nahrávku, které chybí jen jedno - fyzická podoba. Přes drobné výtky a ne zcela přesvědčivé pocity, se nakonec upěvňuji v názoru, že je tohle mírně zvukově roztříštěné EP docela příjemným společníkem k pečlivému naslouchání slušně připraveného ruchového průvodce krajem improvizace a někde vzadu v mysli vsutých představ. Pokračování zítra. Téma? Chmurnější, black metalovější a bolestivější debut "Berashith"...