Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
777 Babalon / Theatrum Spirituum - Metacosmic

777 Babalon / Theatrum SpirituumMetacosmic

Victimer18.11.2013
Zdroj: CD promo
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Dva zvukové pohledy do nekonečna vesmíru, dvě verze objevování tohoto prostoru.

Zdržme se chvíli vysoko nad Zemí, v inspirativní atmosféře neprobádaných míst a obrazotvorných myšlenek. Navodit patřičné rozpoložení by nám k tomuto stavu měla obstarat dvojice slovenských projektů THEATRUM SPIRITUUM a 777 BABALON. O druhých jmenovaných jsme už rámci našeho redakčního ampliónů několikrát podali hlášení a naši obec tak s ruchem komba vydatně seznámili. Opakování je však matkou moudrosti, takže ve zkratce jen toliko, že projekt 777 BABALON se našel v kombinaci ambientu a noise a sliboval větší zapojení kytary, k čemuž právě dnes dochází. Úplným nováčkem na scéně je tak dvouhlavé sdružení THEATRUM SPIRITUM, které povstalo z vesmírného popela teprve před rokem a jejich zvuková vize je spojená s prolínáním nepoměrně stravitelnějšího materiálu. Můžeme zmínit prvky neoklasické hudby, větší náklonost k melodii a celkově méně plný sound prostý ruchových experimentů, ale zachovávající si potřebnou temnotu.

 

Prvních šest skladeb splitka je v moci průzračnějšího pohybu na zvukových vlnách kosmického bytí. THEATRUM SPIRITUUM přináší mnohdy velmi jednoduché vsuvky do již tak stravitelného přednesu. Některé pasáže jsou pravda povedené a melodicky dotažené, ale celkového pocitu jednoduchosti se zbavit nemohu, i když je zřejmě v tvorbě projektu jedním ze stavebních kamenů. Osobně bych si ovšem do budoucna představoval bohatší aranžmá a více dramatických přechodů. A třeba se tak i stane, v rukou to však mají samotní Diavliv s Alpenanchem. Dnes se omezím na krátké vyjádření o nakročení někam, kde se dá brouzdat odvážněji a razantněji. Prozatímní pokus THREATRUM SPIRITUUM mě, až na pár solidně podaných motivů, nechává chladným. Vše vidím spíš na bázi experimentů, kudy se vlastně v příštích dnech ubrat. Je to ještě rozhárané a těžko říci, zda se chce soubor orientovat na symfonično (první polovina), nebo se více ponořit do temna ambientní roviny (poslední dvě skladby).

 

777 BABALON jsou mi přece jen bližší. Představují se zde dvacetiminutovou skladbou "Homo Sacer", ve které se to hemží ruchy, deklamacemi, hostující kytarou a dojmem celkové stísněnosti. Kosmické symfonie už bylo dost, je čas si přiblížit hlubší narušení toku myšlenek. I tento druh hlučení je schopný vyloudit ze spárů psychické děsivosti vyklidnění, ale převládá chaos a v určitém momentě dokonce dojem regulérní noise / blackové kapely. Až v závěru dojde k jakémusi splynutí s vyšší bytostí, kdy v doznívajícím zvukovém kolapsu zazní vokální árie a nejspíš jsme svědky povzneseného převtělení či definitivního odletu mimo reál. Souhrnně vzato zajímavé splitko, nikoliv však ničím nadstandardní. Na podobné úvahy je ještě čas, zejména pak u THEATRUM SPIRITUUM.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky