Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
777 Babalon / Theatrum Spirituum - Metacosmic

777 Babalon / Theatrum SpirituumMetacosmic

Victimer18.11.2013
Zdroj: CD promo
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Dva zvukové pohledy do nekonečna vesmíru, dvě verze objevování tohoto prostoru.

Zdržme se chvíli vysoko nad Zemí, v inspirativní atmosféře neprobádaných míst a obrazotvorných myšlenek. Navodit patřičné rozpoložení by nám k tomuto stavu měla obstarat dvojice slovenských projektů THEATRUM SPIRITUUM a 777 BABALON. O druhých jmenovaných jsme už rámci našeho redakčního ampliónů několikrát podali hlášení a naši obec tak s ruchem komba vydatně seznámili. Opakování je však matkou moudrosti, takže ve zkratce jen toliko, že projekt 777 BABALON se našel v kombinaci ambientu a noise a sliboval větší zapojení kytary, k čemuž právě dnes dochází. Úplným nováčkem na scéně je tak dvouhlavé sdružení THEATRUM SPIRITUM, které povstalo z vesmírného popela teprve před rokem a jejich zvuková vize je spojená s prolínáním nepoměrně stravitelnějšího materiálu. Můžeme zmínit prvky neoklasické hudby, větší náklonost k melodii a celkově méně plný sound prostý ruchových experimentů, ale zachovávající si potřebnou temnotu.

 

Prvních šest skladeb splitka je v moci průzračnějšího pohybu na zvukových vlnách kosmického bytí. THEATRUM SPIRITUUM přináší mnohdy velmi jednoduché vsuvky do již tak stravitelného přednesu. Některé pasáže jsou pravda povedené a melodicky dotažené, ale celkového pocitu jednoduchosti se zbavit nemohu, i když je zřejmě v tvorbě projektu jedním ze stavebních kamenů. Osobně bych si ovšem do budoucna představoval bohatší aranžmá a více dramatických přechodů. A třeba se tak i stane, v rukou to však mají samotní Diavliv s Alpenanchem. Dnes se omezím na krátké vyjádření o nakročení někam, kde se dá brouzdat odvážněji a razantněji. Prozatímní pokus THREATRUM SPIRITUUM mě, až na pár solidně podaných motivů, nechává chladným. Vše vidím spíš na bázi experimentů, kudy se vlastně v příštích dnech ubrat. Je to ještě rozhárané a těžko říci, zda se chce soubor orientovat na symfonično (první polovina), nebo se více ponořit do temna ambientní roviny (poslední dvě skladby).

 

777 BABALON jsou mi přece jen bližší. Představují se zde dvacetiminutovou skladbou "Homo Sacer", ve které se to hemží ruchy, deklamacemi, hostující kytarou a dojmem celkové stísněnosti. Kosmické symfonie už bylo dost, je čas si přiblížit hlubší narušení toku myšlenek. I tento druh hlučení je schopný vyloudit ze spárů psychické děsivosti vyklidnění, ale převládá chaos a v určitém momentě dokonce dojem regulérní noise / blackové kapely. Až v závěru dojde k jakémusi splynutí s vyšší bytostí, kdy v doznívajícím zvukovém kolapsu zazní vokální árie a nejspíš jsme svědky povzneseného převtělení či definitivního odletu mimo reál. Souhrnně vzato zajímavé splitko, nikoliv však ničím nadstandardní. Na podobné úvahy je ještě čas, zejména pak u THEATRUM SPIRITUUM.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky