Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
A Burial At Sea - Close to Home

A Burial At SeaClose to Home

Jirka D.21.2.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Instrumentální post-rock stokrát jinak už tu byl, a tak si ho můžete dát po sto první.

Dostupný oficiální text zveřejněný k vydání alba Close to Home je jednou velkou obhajobou toho, jak moc jsou A Burial At Sea originální post-rockovou kapelou, jak velmi těsný jim ten žánr je, jak mnoho dalších vlivů dokázali vstřebat do své hudby, jakou tvůrčí a skladatelskou jistotou oplývají a jak moc je tahle jejich druhá dlouhohrající nahrávka jiná než ty naprosto stejné instrumentální post-rockové desky. Trochu jsem si při čtení toho textu připadal jak v polovině devadesátek, kdy na rozjíždějící se televizi Nova běžely první reklamy na prací prášky, které nejsou jako ty běžné prací prášky, protože teprve tyhle vyperou vaše prádlo dočista, fakt jo. Do té doby jsme všichni žili ve špíně a chodili jako prasata.

 

A Burial At Sea bandPokud se vaše myšlenky ještě nerozběhly k situacím, kdy krásná hosteska lila pravou modrou šlechtickou krev do dámské vložky a ani kapka u toho nepřišla nazmar, zkusíme se soustředit na A Burial At Sea. Toho času už pouze duo, ke kterému se došlo redukcí dříve širší, mezinárodní sestavy, ale proč k tomu došlo a kdo za to může, to fakt nevím. Irská dvojice Patrick Blaney a Dara Tohill podle všeho teď žije v Liverpoolu a jsou to právě tihle dva, kteří jsou autory hudby v oficiálních materiálech popisované jako směsice shoegaze, math-metalu a blaženého afro-jazzu čerpající inspiraci, vliv apohled z bohatého galského kulturního dědictví jejich irské vlasti. Co si pod tím představit? Třeba ve čtvrté skladbě Hy-Brasil hraje trubka. V sedmé NEW old taky. A pak ještě párkrát. Raději se nicméně shodneme na tom, že ten afro-jazz je překlep. A odpustíme si.

 

Jinak se ale není moc čeho chytit. V mnoha ohledech muzika A Burial At Sea naskakuje na obecně platná schémata žánru, a to konkrétně té jeho bubliny, která se snaží o vzletný, spíše uhlazený a prostorový rockový projev. Pohodička, rozjezd, gradace, ejakulace, opět klídek a pohoda, a tak pořád dokola. V podání této dvojice je nutné si přiznat, že jejich provedení není úplně stoprocentní, místy jim to moc nejde, místy to drhne a že dechová sekce (pozor, trubka, takže Miles Davis!) to nezachrání. Některé skladby odvíjí svou nit celkem intuitivně a srozumitelně (spíš v úvodu desky), jiné se utápí v takové bezobsažné nudě mlhovině (třeba masterfred), občas je znát takový zemitý, undergroundový přístup, ale většinou je to hlavně nezáživné.

 

Do jisté míry hádankou je pro mě rozbitý a chrastící zvuk nahrávky, který je velmi nepříjemný a u kterého pátrám po důvodu, proč k němu někdo sáhl. Protože si nemyslím, že jde o nějakou náhodu nebo nedbalost, ale o záměr, jehož smysl mi uniká. Možná se tím někdo snažil podtrhnout onu zemitost a vyjádřit distanc od precizně vyladěných a naleštěných nahrávek, ale jak praví klasik, nikdy nelze vyloučit prostou hloupost. Bohužel nic dalšího velkého nahrávka nenabízí, neslyším to, nudím se, usínám a jsem rád, že to mám za sebou.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky