Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

A Forest Of Stars nejsou kapela momentálních nápadů. Jejich hudba je kombinací vnitřních běsů a věčně platných principů, které se prolínají ve svébytném a jedinečném výsledku. Mohou být jedním z podnětů, které nás přivedou na cestu poznání, že svět je složitý jen zdánlivě. Tuto základní pravdu předchází vydařený obal desky, na kterém Uroboros požírá svůj ocas. Cyklická podstata věcí a nekončící návraty k počátku, jasné odkazy k hermetismu, okultním praktikám a filosofii, se kterými se to v dílech A Forest Of Stars jen hemží, to vše se znovu dostává z roviny myšlenek do všedního světa materiální konzumace. Vzedmuté složitosti myšlenek podporuje zvuková majestátnost, kdy mám pocit, jako by se hrálo někde v rozlehlé jeskyni nebo v kostele. Tak doširoka se hudba rozléhá, až vyplní každou skulinku jako nezadržitelná voda.

Jestli je to pořád black, nechávám stranou, u kapely tohoto formátu to pro mě není směrodatné. Nenarážím na nic ortodoxního, ale s temnotou se dostávám do těsného kontaktu. Určitě se dají najít klasické znaky v podobě klepaček, vysokootáčkového broušení strun a zoufale skřehotajícího vokálu, ale v mixu s okolím je konečný výraz neohraničený. "Foresti" se dostali na vrchol pozornosti originální představou o spolupráci metalu s několika klasickými nástroji, neobvyklým zpěvem a atmosférou dávno vyvanulých století. To vše v tak rozmáchlém a bombastickém stylu (alespoň na posledních dvou albech), že to nechá chladným asi jen málokoho. Jejich vesmír je široký a cest do něj vede vícero. A byla by škoda popisovat jen tu jednu, moji, subjektivní. Spokojme se nyní s náznaky, odpalme start a další průběh závodu ať si jede každý po svém.

Album během hrací doby rádo mění tvář, i když v jádru zůstává stejné. Na jedné straně žhne oheň v rachotu utržené rytmiky a divoce hoblujících kytar, ale v těsném kontaktu s tímto výrazem jde druhá, silně nalíčená tvář matoucí pompézními, melodickými skladbami, které dosahují zralosti díky nádherným tónům houslí, flétny a decentních kláves. Celé to vytváří příjemný kontrast, který se navzájem nevylučuje. Výrazně vyniká aristokratický přístup, noblesní myšlení, které "Forestům" nedovoluje klesnout na úroveň špinavé lůzy. Dojem čistoty a nevinnosti stojí a padá se symbolem jemného ženského vokálu, při kterém pookřeje nejedno okoralé srdce. Tady jde o jednu z těch výjimek, kdy žena není jen prsatou trofejí za klávesami, ale užitečným prvkem rozšiřujícím škálu pocitů. Když se pak ještě rozezní nádherné pasáže šperkované houslemi, které konejší rozbouřený oceán vášní a stavovské hrdosti, je těžké se kabonit a přemýšlet o životních nezdarech. Za drnkání akustické kytary vysvitne slunce a flétny v podzámčí krátí chvíli při čekání na pečená jablka.

Zatuchlými krčmami obsazenými lidskou spodinou nás naproti tomu provede divý hlas překypující záští, jen co v zádech ucítí podporu nekompromisní, černomalebné vichřice. Ani tady se nešidí melodická stránka věci a jde o velmi chytlavé kusy.

Ať už se ale nacházíme na sluneční nebo měsíční straně alba, skoro vždy nás bez pardonů obklopí bohaté aranže nenabízející příliš volného místa. Řídkých míst, skrz které by prosvítal volný prostor, je pomálu a jejich účinek je po předchozí opulentnosti zarážející. Jen tím víc vyniká ta zvuková masa, která se hrne z repráků do prostoru a plní ho po strop. Výsledkem je pak to, že po hodině poslechu je člověk přežrán, zahlcen a neschopen použití. Strávit těch jedenáct kusů si žádá čas.

Malou zajímavostí na závěr je, že od šesté po jedenáctou skladbu jde o jednu kompozici nazvanou Pawn on the Universal Chessboard, rozdělenou do šesti oddílů.  Přes na první pohled starobylý dojem, který by mohla nahrávka vyvolávat, jde všech ohledech o moderní desku s masivním zvukem a technickým nábojem vyvádějícím ji ze zjednodušujících retrozávěrů. Jde o příjemné pokračování předchozího dílu.