Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
A Storm Of Light - Nations to Flames

A Storm Of LightNations to Flames

Jirka D.3.11.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Pioneer PD-S504 + SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Tahle deska ohromí při prvotním seznamování, je hlasitá, úderná, rázná a bez problému roztočí otočnou židli, ale nejde o nic jiného než o studiový fígl a hromadu zvuků, o jejichž pravém účelu lze jen pochybovat.

Poprvé v historii A Storm of Light mám dojem, že se kapela ostřihuje od pupeční šňůry Neurosis a zkouší se už naprosto sebejistě postavit na vlastní nohy. Sebejistě? Už v Redakčních ozvěnách jsem psal o inspiracích u Ala Jourgensena (u skladeb „Omen“ a „Disintegrate“ zcela nepopiratelně), v druhé „Apostles of hatred“ mi před očima mávají červeným hadrem Mastodon a třeba v takové „Dead flags“ jakoby kytara vypadla z Flynnových Machine Head. A když už jsme v tom ohni, dodejme, že blbější obal jsem u ASOL ještě neviděl. Představa ve dvanáctipalcové velikosti ve mně vyvolává nálady lumíka v těžké depresi.

 

A teď jinak. ASOL bezesporu nahráli svou nejrychlejší desku, moje první dojmy čeřily jen výše zmíněné reminiscence na jiné kapely, ale celkově vzato jsem si tuhle nahrávku v době, kdy vyšla, užíval jako žádnou jinou a snídaně v práci patřily vždycky jí. Zrychlení skladeb, vokální proměna, zjednodušení kompozic, skvěle zboostrovaná kytara, to všechno tvořilo jednoduše stravitelnou a euforicky přijatelnou směs, výborný soundtrack pro chvíle, než se objeví šéf a nad obzor vyjde slunce (nespojoval bych to).

 

A teď ještě jinak. Album jsem poslechl skutečně pečlivě a dokonce porovnával na dvou CD přehrávačích, jen tak pro klid duše. Mohl bych jej prohlásit za slisovanou sračku a tím věc utnout – naprosto nevýrazné refrény, ustřižené činely, ve skladbě „Dead flags“ zbídačený zvuk tamburíny, ve třetí „The fire sermon“ úplně rozsekaná kytara (nejslyšitelněji 3.30 až 3.45), zcela nekonkrétní baskytara suplovaná jakýmsi nevýrazným mručením, které slabší aparatury vůbec nezachytí a ty lepší rozpliznou do podivného dunění – ale problém vidím ještě někde jinde. Zvuk téhle desky je především velmi komplikovaný, zahlcený, seskládaný z mnoha stop, do mnoha vrstev a zcela necitlivě namíchaný do jedné neskutečně nepřehledné plochy. Tahle deska ohromí při prvotním seznamování, je hlasitá, úderná, rázná a bez problému roztočí otočnou židli, ale nejde o nic jiného než o studiový fígl a hromadu zvuků, o jejichž pravém účelu lze jen pochybovat. Při poslechu poslední desky Cult of Luna všechno sedí, zde se ale objevují a vrství zvuky a hlasy zcela náhodně, bez zjevného cíle a smyslu (typicky v „All the shining lies“), rozkryjete kytary, modulovaný vokál, bicí (spíš to, co z nich zbylo), možná tu baskytaru a pak vám zbude ohromný balast v pozadí, který dělá tuhle desku mohutnou, plnou, ale určitě ne dobrou.

 

Proč to všechno píšu? Při posledním poslechu jsem si zkusil odmyslet všechny nánosy a zmíněný balast, který stejně naživo nikdo nedá, leda s přenosnou elektrárnou, a zbyla mi taková celkem nevýrazná kostřička skladeb, které už mají problém zaujmout. Najednou mi začala vystupovat na povrch samotná struktura songů a především fakt, že nic moc zajímavého se vlastně neděje, že spousta motivů se jen recykluje, opakuje, bez gradace, bez přidané hodnoty a bez kumštu, který bych tak nějak očekával. Že prvotní ohromení mizí a zbývá jen syrová realita, která – a to si podtrhněte – není vůbec marná, ale určitě ne skvělá. Jde prostě o desku, kterých je dneska dost, přežijí jen ti nejlepší.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 4.11.13 18:29odpovědět

Sdílím vaše reakce hoši. Ta deska se tváří, že má hodně co nabídnout, ale jak se jí člověk proplétá, najednou se mu splaskává před očima a zbude z ní jen pocit, že na ní nic moc není. Minulé album bylo fakt třída. Chovalo se totiž úplně opačně. Před očima rostlo...

Ruadek / 3.11.13 11:17odpovědět

Nic si nebudu nalhávat, ani mě deska nijak nepohltila. Údernost a intenzita jsou na první poslechy velké ale postupně to vyšumí, jakmile chci od desky postupem času něco víc. Z kapely mám pocit, že se chce hnout možná až příliš někam dál ale že právě tou nutnou potřebou o posun ztrácí to, co na ní bylo unikátní.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky