Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Napsat verdikt na tuto desku mi dalo docela zabrat, protože jsem měl sto chutí použít už jednou použitý verdikt v tomto znění: Poslouchatelný, podprahově melodický, ale jinak nekompromisní black metal vyznávající spíše tradiční hodnoty než současné a módní trendy. Psal jsem ho k loňské desce kapely Taubrą a nedá příliš velkou práci dohledat, že tyhle dvě kapely mají mnoho společného, především tedy v osobě Berga. Ten je v Aara zodpovědný za kompletní nástrojové party kromě bicích, zatímco v Taubrą (a třeba i v Modern Rites) hraje na kytaru. Společný je rovněž bubeník Jöschu Käser, kterého najdete ještě v dalších mnoha souborech a seznam nahrávek vydaných za poslední čtyři roky s jeho jménem u bicích vydá na neskutečný seznam. V neposlední řadě si uvedené kapely ujíždějí na stylizovaném outfitu různých kuten či jiných, mnišsky vypadajících oděvů, takže to skoro vypadá, že jednotliví členové ani nestíhají převlékat kabáty.

Samotná Aara, která se na trhu pohybuje od roku 2018, má na svém kontě již šest dlouhohrajících řadových desek (klidně si spočtěte, jaká frekvence z toho vychází) a představuje takové studiové power trio. Jak jsem psal výše, tak kromě bubeníka J. a multiinstrumentalisty Berga sestava zahrnuje už jen vokalistu známého jako Fluss. Tím nemyslím nic ošklivého, uličníci, v překladu to znamená řeka. Minulým albem Triade III: Nyx (psali jsme ZDE) kapela ukončila plánovanou trilogii, a tak aktuální nahrávkou vykročila novým směrem. A to do hor.

Vrchol Eiger (3454m n. m.) je z hlediska horolezectví slušná výzva, především tedy jeho severní stěna, která má na svědomí pěknou řádku pomníků i neuvěřitelných příběhů lidského odhodlání. Základní představu o tom, jak se během 20. století snažily různé výpravy zdolat tento výstup a jak jedna po druhé rozšiřovaly seznamy statik horolezeckých tragédií, si můžete udělat na wikipedii, čímž minimálně lehce pochopíte názvy některých skladeb – třeba Todesbiwak ve vztahu k prvnímu pokusu o zdolání severní stěny dvojicí Max Sedlmayr a Karl Mehringer.

Vedle tohoto zajímavého tématu desky je ale samozřejmě na místě otázka kvality či atraktivity jejího hudebního obsahu, na kterou se dá odpovědět různě. Když si pustíte starší tvorbu Aara, zjistíte, že kapela má svůj zažitý styl a bez ohledu na změnu tematiky se ho zuby nehty drží. Není nijak zvlášť odlišný od vedlejších projektů a je to black metal, který je rychlý, hlasově ostrý, naštěkaný a razantně tlačený vpřed na můj vkus až příliš moc zušlechtěnými bicími. V těchto svižných vichřicích black metalu je si kapela nejjistější a sem tam vložené mezihry, zpomalení a oddechové pasáže celkový dojem spíše nabourávají. Zcela obecně mají Aara lehký problém dostat do hudby hlubší, konzistentnější atmosféru, která by celkový dojem „prostě black metal“ posunula k větší posluchačské vášni. V tomto ohledu poměrně dlouhé skladby (šest sedm devět minut a tak podobně) mírně napadají na jednu nohu.

Tahle absence silnějšího jednotícího prvku mi chybí především s ohledem na delší stopáž (55 minut), kterou lze mnohem ochotněji přijmout právě díky tomu, že deska nabídne něco navíc (s láskou vzpomeňme na Agalloch). Což se v případě Eiger a řekl bych i Aara obecně moc neděje, respektive děje jen tak na půl plynu. Spíš naznačená než otevřeně přiznaná melodická složka desky je jedním z těch osvěžujících prvků, proč začít hledat důvody strávit téměř hodinu poslechem celého alba, které jinak sází na rychlost a razanci, což mi samozřejmě nijak nevadí. Jejich podání je sebejisté, v podstatě suverénní a velmi přesvědčivé, jen samo o sobě nenabízí nic navíc, žádnou výraznější přidanou hodnotu nebo otisk jedinečnosti. Z mé vlastní zkušenosti tahle deska baví, baví docela hodně, ale stejně tak rychle dojde k takovému příjemnému pocitu nasycení, který další přejídání už nepřipouští.