Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aara - Triade III: Nyx

AaraTriade III: Nyx

Bhut26.4.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Závěrečný díl trilogie švýcarského spirituálně laděného black metalu. Divoká karta letošní nadílky v uvedeném žánru. Skutečná síla.

Švýcarští blackeři Aara do toho od svého počátku v roce 2018 buší celkem statečně. Za těch pár let je aktuálně venku pátá řadovka, která zároveň uzavírá trilogii, kterou v poslední době těleso pozvolna odkrývalo. Na mysli mám soubor tří posledních alb, které pojí název Triade. Ten nejnovější díl se jmenuje Triade III: Nyx. Koncept je dokončen a propojuje jej vedle hudebních motivů i vizuální podoba obalů, ačkoliv ten poslední mi nepřijde tak fascinující jako minulý kousek Hemera. Ono je to vlastně i s tou muzikou trošku jinde, ale jen jemně.

 

Pokud se vám ještě nepodařilo hudbu Aara potkat, pak můžu nabídnout paralely v průsečíku takových Schammasch, Nightbringer nebo Ascension. Je to takový cinkrlátkový black metal svižného tempa. Proč cinkrlátkový? No, až uslyšíte, kterak si bubeník hraje s činely, tak pochopíte, co jsem tím myslel. Obecně ty bicí na sebe strhávají pozornost, jelikož jejich hra je úderná, svižná a dunivá. Samozřejmě je to ostrý black metal, takže bez skvělých riffů by to nebylo ono. Ale vypíchnout určitě musím ještě vokál, který jakýmsi sípavým štěkotem plive jedovaté sliny, které se zařezávají do nebohé kůže. Tahle infekčnost se mi líbí a staví celou kapelu do trochu jiného světla, než kdyby byl zpěv hrubšího charakteru, který by celek mrsknul někam do militantních vod, kde by pak nejspíš ani nefungovala ta mystičnost, která takhle z desky dýchá.

 

 

Možná vás již trklo, že hudba Aara bude víc atmosférická a možná až okultní, ale pozor. Toto neplatí zcela doslovně, protože tempo, které je ve skladbách držené je svižné a když k tomu připočteme i délku celého materiálu (cca 41 minut), tak ten poslech uteče celkem fest rychle. Takže se může deska jevit jako zbrklá manipulace s posluchačem, který je zmítán a maten. Jenže najde se tu dost styčných momentů a úchvatných pasáží, které si to soustředění berou zpět a postaví přítomné do latě. Oproti minulému předchůdci (album Triade II: Hemera) je však následník víc kousavý a úsečný. Přišlo mi, že dříve se víc hrálo na atmošku, kdežto teď se v tom grandiózním finále celého triumvirátu všechno mele ráz na ráz. Možná trochu chaos, ale přesto poměrně dobře manévrovaný a vedený zkušenou důstojnickou taktovkou. Prostě to má šmrnc.

 

Nechtějte tuhle šelmu nějak krotit, nebo trhat z jejích okovů. Ona totiž funguje dost svědomitě i jako samostatná jednotka, ale ve chvíli, kdy zapojíte do hry celý koncept, tedy alba Triade I: Eos, Triade II: Hemera a Triade III: Nyx, budete odměněni dvěma hodinami nápaditého black metalu, který však zanechá krom kladného dojmu i pocity vyčerpání. Je to tlak, je to síla a nedivím se, že autoři přistoupili k rozdělení takového díla na tři celky, než třeba k vydání dvojalba. Má to sice nejspíš kalkul ve vidině vydání nahrávek na gramodeskách, ale to je zároveň limit, který by mnohým prospěl. Aara zcela evidentně dokáže plnit alba skvělým materiálem a házet mezi lačné fanoušky hotové flákoty výživných porcí, ale dokáže pracovat i s načasováním a rozvržením. Je to chytře postavené a líbí se mi to.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky