Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tohle bylo před třemi lety setkání, které si moc dobře pamatuji. Tak hodně povedený a přesto na hraně se pohybující materiál mě zkrátka upoutal. Řeč je o albu Back to Reality bezejmenného projektu Abstract Void, se kterým jsem navázal poměr formou krátkého článku do našich Nedělních poslechů. A když před pár týdny vyšlo nové album, bylo jedním z prvních, které jsem si chtěl opatřit a užít si další várku synteticky plastikové zlotřilosti. Odehrávající se přesně v těch místech, kde si podává ruku zbytek blacku orámovaný universální atmosféričností a tanečně laděná záliba v elektro osmdesátkách. Je tam všechna ta kýčovitá snaha urvat poslední kousek líbivosti a přitom to nezní jako krámek na vyčpělost. Naopak, Abstract Void nabízí ve vší lacinosti podmanivý zážitek, který složil někdo schopný a ne buzík, který si potřebuje honit ego a házet přitom svůj Yamaha nástroj někam do lesa, nejlépe rovnou poblíž včelího úlu. Ano, Abstract Void jsou pop black, ale bezva a s grácií.

Klávesové osmdesátky do své tvorby vydatně buší například v redakci oblíbení Voyager, stačí si pustit jejich poslední album. To je docela pádný důkaz, jak propašovat milé novoromantik motivy do moderně djentující progrese a činit tak naprosto přirozeně. No a když zapátrám víc v paměti, zmíním ještě třeba Finy ...And Oceans z časů, kdy si na albech A.M.G.O.D. a Cypher naplno užívali svého kybernetického období. Ono by se asi dalo najít těch přirovnání, kde takto atmosférická elektronika koloruje zemité podhoubí a čerň ducha lesní sychravosti, mnohem více, ale my už toho pro tuto chvíli necháme.

U Abstract Void jsme o mnoho víc namočení v popíkové omáčce, přesto nás tento projekt stále nahání. Je vážně pěkně rozběhnutý, nic ho nebrzdí, natož aby zastavoval. Kvapík, který tam kde pohladí, umí i lehce kopnout do zadnice. To abychom jen nezívali doma nudou a šli se taky trochu provětrat ven. Nadýchat se sladce studeného vzduchu, jako když tady u nás na severu fouká jihozápad a všude voní vanilka z haly firmy Opavia. Tak třeba i k tomu tento metalově taneční parket vybízí. Ten balanc na hraně kýče je ale opravdu hodně hraniční. Jako když black metal nehrají Fenriz a Dead, ale Bzuk a Ťuk. Vítězí ale způsob provedení a evidentní schopnost tu hranu regulovat a řídit.

Abstract Void nic nemění, pokračují svou třetí nahrávkou tam, kde skončila ta předchozí. Znovu aktivují načernalý shoegaze mlýnek na emoce a špikují ho elektronikou. Co skladba, to svižně se vrtící, vlezlá a maximální chytlavost na první dobrou. Wishdream = jen a pouze melodická a atmosférická záležitost + další obal jako vystřižený z nějaké gamesky. Žádná ponurost a vyvolávání zlých duchů z hlubin lesa. Pouze rychlý pohyb podél něj a stejně to bude nejspíš hologram.

Nad tuhle hudbu se lze jen pozvnést a pak ji milovat, nebo ji zavrhnout jako ten největší přešlap. V Abstract Void je tolik sladkosti a vystínované kybernetik lásky, že se za aktuální podzimní krátkodennosti stačí nechat vtáhnout a moc u toho nepřemýšlet. Je to jalové, ale krásné. A přesvědčivé. Já se do té pasti jménem Abstract Void chytnul už dávno a novinka Wishdream to jenom potvrzuje. Je to hodně nakažlivé.

Říkejte tomu jak chcete, pro mě za mě třeba Enya metal, ale po všech pochybnostech před, i během poslechů je to vážně povedená věc. Identita neznámá, ale pořád mě to pocitově táhne směrem k protinožcům, někam ke Germ a Grey Waters. A když k tomu přidám pana vokalistu z Voyager, tedy myslím z těch jejich klipů... no... jako by si to všechno najednou bylo až moc blízko. Pokud tyhle jména znáte, s Abstract Void vedle nešlápnete. Asi se jen jako já budete podivovat, jak to všechno může fungovat.