Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už tolikrát jsem slyšel intro k desce, které mělo za úkol posluchače naladit na tajemnou vlnu a probudit v něm snad i pocit strachu. Určitě to znáte, všechny ty deštíky, vytí, zvony, smyčce a další záhadné zvuky, které se ze tmy noci vynořují a člověku šimrají na bojácnosti. Někdy to zní celkem dobře, někdy vyloženě komicky a někdy vás to otravuje. Všechny nálady se dají vysvětlit a pojmenovat. Ovšem úvod do nového alba Blasphema Secta od Abysmal Grief nasazuje laťku všem bubákům kytarové scény. Tohle intro je totiž vážně děsivé a můžete z něj mít i strach.

Vpravdě hororovou náladu rozjíždí i další skladba Behold The Corpse Revived. Díky použitým houslím zní skladba velmi teskně, smutně a mrazivě. Strach je první dojem, který se k vám dostaví. Pak se pánové opřou do svého svérázného doomu a v pomalejším tempu smutečního průvodu táhnou dvoukolák s rakví dál. Celkově je tempo celého alba pomalejší, než jak jej můžeme znát z dřívějších nahrávek. Tohle album je totiž zase o kus jiné. Je hluboce ponořené do funerální estetiky a smrt je natolik přítomná, že najednou cítíte jemný poryv chladného vzduchu. Titul desky však našeptává cosi o rouhání, což je z alba rovněž celkem zřejmé. Nekromancie je praktika, která sahá do dávného Řecka a v aktivitách Italů nebude ničím výjimečným. Ostatně celé koncerty této kapely mají jistou podobu rituálů, ze kterých vyloženě dýchá propojení se záhrobím. Jsou to sice možná až klišovitě a uměle používaná slovíčka, ale až si tu desku pustíte – mnohé pochopíte.

Líbí se mi zařazení několika jemných a lehkých heavy prvků, z nichž bych ponejvíce vypíchl vynikající kytarové sólo ve skladbě Maleficence. Doom je samozřejmou ingrediencí, protože bez této dřevnaté esence by výsledek neměl správné kouzlo. Vokální přednes je škodolibý a důvěrný. Cítíte jak si ta osoba, co vám cpe do hlavy texty o věcech, o kterých se z nějakého důvodu běžně nemluví, ono poselství vyloženě užívá. Cítíte tam jisté úšklebky až fanatický řev. A o tom to celé je. Hudba jako taková nezní nikterak složitě. Je to jednodušší tempo, aby krok stíhali i ti nejstarší z nás, přesto se nejedná o klasický funeral doom s jedním úderem za minutu. To ne, na to jsou bicí celkem živé. Přesto se nikam nespěchá. Díky tomu lépe vyznívají kytarové riffy a další melodické, především klávesové, plochy. Ta primitivnost a strohost je právě velmi silnou zbraní, kterou tahle kapela disponuje. Zdá se to být obyčejné, kolovrátkové, ale přesto plně funkční a rozhodně vás to neomrzí po pár posleších. Ba naopak – nutí vás to hledat skryté zvuky a tajuplné ambientní zákoutí.

Stejně jako na desce minulé, tak i dnes můžeme zaznamenat jeden cover. Tentokrát je to skladba Witchlord od jejich krajanů Evol, kteří tuto skladbu napsali na počátku devadesátých let a poprvé ji zařadili na jedno ze svých demíček. Dnes Evol nefungují a málo kdo si na ně vzpomene. Já se přiznám, že mám nějakou tu empétrojku, ale, že bych to nějak často protáčel… to fakt ne. Je proto fajn, že Abysmal Grief takto upozorňují na zajímavé kousky. Každopádně skladba naprosto perfektně zapadá do celkové podoby alba.

Tvrdý digipak nabízí sice jen osm panelů s vloženou pošetkou pro CD, ale hřbet tohoto kousku je výrazně silný. Takže při vložení do poličky máte dojem, že edice je v podobě digibooku, leč tak to není. Ve chvíli, kdy třímáte v ruce tento pevný materiál, máte pocit, že držíte něco posvátného. Něco, co má jasný majestát a dýchá na vás neobyčejně intenzivním dojmem, ačkoliv je vše na veskrze jednoduché a jasné grafické stylizaci. Na hrubé textuře papíru se pak lépe vyjímá titulní obrázek, který vytvořil sám Regen Graves. Je na něm cosi špatného, zvráceného a přesto k němu cítíte jistou důstojnou úctu. V kombinaci s hudbou jde o zcela výjimečný zážitek, který se potkává jen velmi, ale opravdu velmi zřídka. Abysmal Grief už nějaká svá hororová dílka měli (zejména na EPkách), ale v rámci mnou recenzovaných posledních třech deskách je tahle ta nejděsivější.