Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Thanatopraktici Abysmal Grief po několika nedůležitých letech pozemské existence vydávají další soubor svých filosofických myšlenek a vjemů okolního světa, aby se zase o kousek více přiblížili definitivnímu konci a fatální tmě či cestě do neznáma. Je tu album Taetra Philosophia a úsměvy tuhnou jako krev v žilách všech organismů, na něž se smrt dívá zpříma.

Kdo kapelu již nějaký čas sleduje, ví, co čekat, ví, nač se těšit, a ví, že kapela nežertuje a o svém zvoleném tématu hovoří jasně, chladně a upřímně. Přeměna živoucího člověka v mrtvou schránku, pozvolna se rozpadající v prach, je motiv, který se metalovým světem nese hodně dlouho, a stále se zdá, že jeho podstata není naplněna. Ještě nikdo totiž nepřinesl svědectví z druhé strany. Možná proto, že je hezčí o něm přemítat všelijakými filosofickými úvahami, než si připustit, že se jedná o jedno velké, tiché, temné a smutné prázdno. Jednoduše nic. V ten moment je pokořena veškerá hrdost, kterou se jedinec, dorazivší do takového bodu, pyšnil. A to je i koncept, o který se Abysmal Grief opírají.

Ideově snad mají všichni jasno. Přímá, upřímná úvaha nad proměnou energie v ticho. A také obdiv k okázalosti a důstojnosti pohřebnictví jako takového. Estetika, etika a vážnost procesu, památky i dalších souvislostí. V takto jasně zadaných mantinelech se kapela pohybuje už značně dlouho a nutno říci, že jejich hudba je správným odrazem těchto myšlenek. Pokud si toto vše uvědomíme, máme snazší cestu k přijímání jejich hudebního sdělení. Přesto se musím přiznat, že mi novinka nesedla nejlépe.

Hudebně se tak ocitáme v klasickém doom metalu, který nám Abysmal Grief ukázali už drahně dávno. Kdo se již setkal s jejich hudbou, bude nejspíš spokojen a nepřekvapen. Kdo kapelu objevuje a snaží se do ní proniknout skrze novinku, nemusí být patřičně pohlcen a uchvácen. A to je škoda. Toto album je, zdá se mi, vytvořeno pro již zaběhlé příznivce a ty, kteří už vědí. Není na něm totiž žádný vybočující prvek, žádný výrazný element. Dříve jsme měli co do činění například s coververzí, veselejším motivem či jinak chytlavou strukturou. Tentokrát jde sice o dobře známé atributy, které dělají tento pohřební fiakr tím, čím je, ale neshledávám v něm žádný povyšující moment. Tiše sedím, zpytuji svědomí, prožívám mši, a když je vše u konce, myšlenky se rozletí. Byl tohle cíl a autorský záměr?

Pokud ano a jde jen o čistý monument pozastavení, napřímení mysli a uvědomění si ohraničeného bytí, pak je to v pořádku. Pokud však chceme z nahrávky vycítit více, nějaký hlubší pocit chvění, úderný riff, masivní hradbu pohřebních varhan a další výrazné chvíle, které jsme v minulosti u některých nahrávek a jejich skladeb prožívali, pak budeme nejspíš nenasyceni. Já se tentokrát kloním k mírnému zklamání, byť si desku dokážu dobře užít, vnímat její poselství a plně prožít vibrace, které jsou zde ukryty. Jakožto hudební fanatik, těžko ukojitelný žízník, a tím i neustálý hledač nových nahrávek nejsem zcela uhranut ani uspokojen. Vím, že kapela dokáže víc, že dokáže hmatatelněji hýbat atmosférou a intenzivněji vtáhnout do vlastní hry. Přesto se novinka drží jaksi při zemi. Možná je to záměr a možná jen aktuální pocit a nutkání nijak nevyčnívat.

V každém případě je to pořád velice originální a působivé dílo, které jen těžko hledá konkurenta. Nemusí se zdobit obrazy hanobícími jakoukoliv víru a vyznání. Nemusí explicitně zobrazovat smrt, umírání ani rozebírat detaily. Stačí holá fakta. Stačí jednoduchý riff, honosné klávesy a chvějící se vokální přednes. Jednoduché a účinné. Ačkoliv máme pocitově nejjednodušší nahrávku v diskografii kapely, pořád máme před sebou velké a hodnotově obsáhlé stvoření. Musíte jej vnímat jako celek, ale pochopím, když po prvním poslechu odejdete neokouzleni.