Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Abyssal Rift - Extirpation Dirge

Abyssal RiftExtirpation Dirge

Victimer1.2.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: První práce smrťáků Abyssal Rift důkladně rozebírá starobu stylu a přitom volá po změnách.

Debutová fošna amerických Abyssal Rift je pozvánkou do variabilního temně deathmetalového podzemí. V první řadě za kapelami jako Immolation, Incantation, nebo za zhoubně doomovými Disembowelment. Ale tohle není všechno. Vedle zjevného základu v death-doomovém kolbišti, jsou do jejich tvorby implementovány další vlivy. Jako třeba industrial, ambient, kousek psychedelie a možná ještě některé další. Zkrátka a dobře Abyssal Rift se nijak netají tím dostat death metal na jinou, zajímavější úroveň. Hrají tedy experimentální death metal? Ano, ale je třeba mít na paměti, že základy jsou dané a na ty se (zatím) nesahá.


V tomto ohledu na to dnes nejsou sami, ale jejich pojetí zní určitě nadějně. Kolega Bodin mi tuhle kapelu přihrál v rámci sepisování prosincových Ozvěn a já se zastyděl, když jsem zjistil, že kapela sídlí u Sentient Ruin Laboratories, kam chodím nakupovat častěji než do Lídlu. Vzhledem k zaměření tamních kapel, se týká i Abyssal Rift porce odcizení a studené industrializované nátury. Jejich hudba se vaří hluboko v útrobách země a na to je třeba dát důraz. Extirpation Dirge je 36 minut devastace, která mění tvar. Jsou jí vlastní rychlé brutální výpady, na které se nabaluje zatuchlost doomových slují. Ten správně mokvající hnis schovaný do jeskynních systémů.

 


Charakter alba je studený, odcizený. Není mu cizí ani lehce chaotický výraz prostoupený podzemní psychedelií, celkově však působí klinicky. I když je kapela povolná ke změnám a osvěžením, pravým jádrem skladeb je fascinace old schoolem. Jako by polovinou svého těla Abyssal Rift hibernovali a leželi v archívu. A vždycky když procitnou, působí jinak, nově a volající po změnách. Pořád ale platí, že jde o surovou záležitost. Otočenou k tomu správnému oltáři smrti. Se zubatou se ale pánové snaží rozmlouvat rozumně, ne ji jenom pochlebovat. Uctivost, ale řekneme si k tomu svoje.


A tak se i děje. Hned první skladba The Plague ukazuje, jak jsou Abyssal Rift nastaveni. Industriální úvod přejde v klasickou temně deathmetalovou hoblovačku, kterou v cca polovině zlomí další průmyslový tlukot a skladba přejde do doomové linie. Od té zhoubné až po vyklidněnou, atmosférickou. Až do úplného rozpuštění v éteru. Ta doomová chrámovost je u Abyssal Rift vůbec povedená. Za prvé dobře udělaná a za druhé dobře využitá. Tam, kde už mlýnek na maso nestačí nastaveným otáčkám, se sníží rychlost na minimum a uctívá se doomové podsvětí. A zase naopak. Nic se zbytečně nešponuje, vše má své místo a zní to slušně i dohromady. Jako když v závěru graduje druhá skladba The Rune.

 


Abyssal Rift umí svůj sound také solidně zahustit, rozpohybovat ústrojí různými směry a z jedné skladby se stává zajímavá sonická exkurze. Některé zlomy jsou v rámci jedné věci až brutální. Jako například v The Scourge, kde se původně jednotvárná podzemní jízda přepne v ambientní zrnění a klávesově poetickou chvilku. Tady už to trochu tahá za uši, asi se zkusilo, kde je hranice všech proměn a rozpětí. Konec skladby ale zachrání ryze podzemní doomová vozba (a kytara jako siréna taky nezní zle). Nejmohutnější skladbou alba je osmiminutová The Eye. Ta upomene na posvátné časy alba Transcendence into the Peripheral od kultovních Disembowelment. Ale zase ne celá. I ona se proměňuje, zmítá se v různých sonických polohách. Na konci je vyloženě industriálně rozostřená, zvukově rozebraná.


Závěr alba patří klasice, abychom nezapomněli, že Abyssal Rift jsou především o spojení deathu a doomu. Taková je The Mourning. Prostorová smrt, doomová kletba se zubatou v čele stolu. Celkem tady máme šest štychů a půl hodinu sonické výpravy do hlubin. V pojetí svého zvuku a schopnosti měnit tvar a znění skladeb, experimentální půlhodinu. Album jsem zpočátku vnímal velmi silně, kdy jsem pár dní prakticky nic jiného netočil ve sluchátkách, ale materiál mi nakonec nevyrostl až do nějakých závratných výšin. Spíš začal stagnovat. Je tam poctivost, je tam preciznost, ale pořád je to hlavně opakování známých postupů. Z rukou Abyssal Rift ovšem patřičně opečovaných.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky