Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Acédia - Fracture

AcédiaFracture

Garmfrost24.11.2022
Zdroj: CD, 6-panelový digipak / promo od vydavatele, mp3
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Zvuková i myšlenková urputnost v technicky laděném odění.

Kanadská blacková scéna a hlavně ta z Quebecu si už dávno vydobyla neotřesitelnou pozici a kapely soustředící se pod křídly labelu Sepulchral Productions v čele s Forteresse nebo Monarque sklízí oprávněná uznání přes dvě dekády. Je jasné, že ne každá kapela či projekt z tamního rajónu musí nutně být stejně geniální jako zmíněné legendy. Zatím netuším, do jaké škatulky zařadím relativně nové jméno Acédia. Nové jméno píšu s výhradou, přece jen kapela hraje nějakých jedenáct let a na kontě má tři nahrávky. Doposud mě jsem o ni nezavadil a zřejmě by se na tomhle faktu nezměnilo nic, nebýt zásilky s promo CDs z našeho dobře známého francouzského vydavatelství Les Acteurs de l'Ombre Productions, které Acédia v současnosti zastupuje.

 

acédia

 

Stylově se Acédia na třetím počinu s názvem Fracture pohybují v mezích technického blacku, který posluchači nevyjeví svá kouzla na první ani druhou dobrou. Zřejmě si při prvním seznámení všimnete zejména luxusního digipaku s nepřehlednou grafikou. Většinu zarazí nepřístupnost a chlad nahrávky a ona nepřehledná grafika podle mě skvěle vystihuje muziku samotnou. I ta je zvláštním způsobem nepřehledná. Trojice velice zdatných instrumentalistů rozhodně nehodlá lákat náhodného posluchače na pozlátka v podobě líbivých melodií nebo jímavé atmosféry. Není snadné dostat se na kobylku skladbám ani desce samotné a z jejího poslechu vás mohou bolet uši. Nepozornému bude všechno splývat, tóny budou kolem něj zdánlivě poletovat, až si bude připadat, jako v příběhu o nás bez nás.

 

Fracture má alespoň příjemnou stopáž. Čtyřicet minut je na takovou torturu tak akorát. Při poslechu jsem si občas vzpomněl na podobnou neplechu od Plebeian Grandstand. Tedy žádná sranda pro průměrného metloše. Oproti Plebejcům jsou Acédia stylově vyhraněnější a krapet přístupnější. Šest středně dlouhých sypanic je nařváno ve francouzštině, což mě nepřekvapuje, leč ničemu nerozumím. Já si samozřejmě coby jedinec zvědavý jak opice texty přeložil, přičemž jsem si musel namáhat hlavu stejně jako při poslechu hudby.

 

vůli pohnout se a nic nedokázat

spotřebuje podněcující jiskru vlastním dokončením.

hluk generovaný tímto obklopujícím instinktem

činí ticho nezdolným.

(Brûlure du temps)

 

 

Původně jsem měl sto chutí desku odsoudit, protože jsem opravdu nechytal. Jak však Fracture poslouchám dál, je mi jasné, že se ze mě nestane její fanoušek, protože moje choutky se rády toulají jinými stezkami, avšak už dávno jsem se naučil jednu pravdu, že totiž ne všechno, co se mi nelíbí, musí být nutně špatné a že není všechno zlato, co se třpytí… Pro blbého vše blbé, jak říká klasik. Jste-li tedy příznivci instrumentální šikovnosti, nekomfortní nálady a neochoty se přibližovat snadnému prožitku, neváhejte a Fracture si v (ne)klidu pusťte.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky