Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Ad Hominem - Antitheist

Ad HominemAntitheist

Bhut24.7.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Chtěl bych trochu víc naštvanosti, chtěl bych daleko intenzivněji cítit, že témata jsou skutečně palčivá a pobuřující.

Kolem kapely Ad Hominem koluje spoustu řečí, které tak odpuzují váhavé zvědavce šmátrající po něčem zajímavém. Kapela zajímavá určitě je a teď mířím hlavně k její muzice, která dokáže silně oslovit. Pokud jste do dnešních dnů neměli tu čest, zkuste bez nějakých předsudků řadové desky typu Dictator nebo Climax Of Hatred. Dnes se však podíváme na album zcela nové, v pořadí již páté, se zvučným názvem Antitheist.


Pokud vám zrovna v hlavě šrotuje, čemu se to v onom popisu neustále vyhýbám, tak věřte, že jde o mýtické pravicové zaměření kapely. Texty zaobírající se problematikou stádovitosti a dogmat v jakékoliv podobě, vyzdvihující především osobnost jako takovou a divokou kritiku ZOGu nejsou levici po chuti. Zároveň i militantní image vyvolává dojmy jisté příslušnosti. Pokud jste dostatečně vnímaví, zjistíte, že tyhle klepy jsou zcela mimo mísu. Téhle kapele totiž věřím, že má názory srovnané a utříděné a nezavádějící. Vycházím ze zážitku z jejich koncertu, kde odmítli vstoupit na podium před hromadně hailujícím kotlem. Ale zpět od kravin k hudbě.


Antitheist už svým názvem jasně ukazuje, že půjde o jasnou kritiku jakéhokoliv náboženství. Řekl bych, že v současných dnech je tato otázka více než otevřená. Kritizování křesťanů a hanobení jejich symbolů už je tak směšné, že už postrádá sebemenší dojem vzrušení. Ostatně i církev samotná už nemá takovou moc a obracení křížů je už dnes tak všední záležitost, že to ze židle zvedne jen málokoho. Myslím, že netřeba zdůrazňovat, který směr duchovního přesvědčení je aktuálně nebezpečný a značně radikální. Právě proto ten obecný název Antitheist, chápu-li to dobře.

 

Dle názvu by člověk hádal i hodně agresivní náplň desky. Jenže věc je trošku jinak. Tempo je převážně střední a klade důraz na frázování slok. Působí tak takovým válcujícím dojmem. Samozřejmě dojde i k prudším výpadům, ale celkově mám občas pocit, že se deska nějak nemůže rozhoupat. A to je její kámen úrazu. Tváří se poněkud nesměle a na kapelu, která má za sebou tak razantní díla, jde vlastně o takové přešlapování. Je to škoda, protože potenciál tam je jasně cítit. Naproti tomu jsou momenty, které odsýpají pěkně zostra a dokážou na oplátku zpříjemnit jistou monotónnost. Co se mi však zamlouvá, je nástup alba, který by báječně sedl mezi různé industriální spolky. Vlastně nejen intro, ale i outro se nese v tomto duchu. Hezky tak rozráží výsledný výraz alba.


Jak už asi sami cítíte, Antitheist nebude zrovna ideální společník. Ale lze se výmluvně odkázat na vkus. Někomu pomalejší tempo sedne lépe, stejně jako vesměs stejný způsob frázování napříč skladbami. Osobně bych chtěl trochu víc naštvanosti, chtěl bych daleko intenzivněji cítit, že témata jsou skutečně palčivá a pobuřující. Takhle to zkrátka nemá tak silný efekt, jak bylo patrně zamýšleno. Přesto věřím, že skalním fandům tahle deska rozhodně kapelu nezoškliví. Osobně ji však vidím jako nejslabší dílek, ale kdo ví, třeba právě čas odkryje její doposud skrytou sílu.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky