Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poslouchat „stouny“ neznamená nutně ujíždět na Satisfaction, ale také kývání se do rytmu black metalových Srbů. Však už jsou pod hlavičkou The Stone na světě od počátku nového tisíciletí a v prosinci minulého roku obdařili svět svou osmou řadovou deskou. The Stone si drží pevně své postavení a novinkou Teatar Apsurda jej hodlají upevnit, co jim síly stačí.

Sedmero skladeb v téměř padesátiminutové délce je akorátním množstvím materiálu, který lze po příslušném žánru chtít. The Stone jej naplnili až po okraj a nutné podotknout, že velmi vkusně a citlivě. Tříletá tvůrčí odmlka se podepsala do výsledku, neboť zjevně čerpala z událostí a zvukových směrů svých žánrových kolegů. Ano, black metal zokultněl ještě více a v kurzu jsou disharmonie a jiné špinavosti, které s obskurní radostí hltáme.

The Stone nezůstávají pozadu a hlásí se o slovo. I oni mají co říct a dávají světu plné doušky svého pohledu na black metal. Jen ta inspirace již slyšeným se může občas jevit jako nemilý neduh, který trochu káravě nahlíží na možné opisování od kamarádů. Za všechny možné vlivy bych určitě zmínil našince Inferno, které se tu a tam v některých pasážích vyloupnou jako předloha. Zkrátka mám ten dojem, který může být jednoznačně zapříčiněn možná až příliš častým poslechem třech posledních desek této veličiny. A další vliv je vcelku prostý. Chvilkami zkrátka slyším Avenger (rovněž ten český) a to je dáno především tím, že bicí nenahrál nikdo jiný než Honza Kapák (kamarád říká, že bude za chvíli hrát i v Baboucích) ve svém studiu. Jeho bubenický styl je nepřeslechnutelný, takže proto ta jemná vazba.

Nevykládejte si předchozí odstavec nikterak špatně, jen jsem tím chtěl vykolíkovat možnou trasu, kterou se The Stone momentálně řítí. To říkám proto, že svižnost desce nechybí. Je to jakási berlička pro možné identifikování blackmetalových hájemství. Protože i v tomto žánru existuje celá řada odvětví a zákoutí, ve kterém se nelze snadno vyznat, orientovat, či jinak tančit v daném labyrintu. Takže deska Teatar Apsurda se nebojí sklouznout k disharmonickým vyhrávkám a použít nepříliš obvyklé postupy. Přesto jde o výrazně přímočarou záležitost, která je pro kapelu vlastní. Už předchozí Nekroza svým způsobem určovala směr, který lze vystopovat i v dnešním díle. Ačkoliv novinka zní víc aktuálně a nehrabe se toliko v žánrových dogmatech a nepsaných pravidlech. Zachovává zapamatovatelné pasáže s jasnými refrény (hned první kousek Gavranovo budiž ideálním příkladem) a celkově dbá na to, aby posluchač s každou skladbou dokázal udržet pozornost. Tím pádem nabízí dostatek odlišností, které jsou kočírovány tak, aby netvořily přebytečné preludování a jiné honění hmatníků. Pořád jde o jasně prudkou záležitost bez zbytečných servítek kolem.

V konečném shrnutí lze o desce hovořit jako o komplexním a zralém materiálu bez vaty a jiných nudných výplní. Má slušný zvuk, hezký obal a přívětivé parametry k domácímu běsnění v rytmu black metalu. Není to žádná extra divočina, či jiné ultra-bizar-výpady. Je to povedený kousek s žánrovými jistotami a současným trendem netradičních souznění. The Stone jsou v dobré kondici a současný směr jim uvěřitelně sluší.