Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud jsem v dva roky staré recenzi na EP Tacent Semitae zadoufal v regulérní album, netrvalo zas tak dlouho, abych se dočkal. Krátký a jedovatý úšklebek z odvrácených stran bytí byl nahrazen padesáti minutami prohloubení a zlomocného vyšilování hudební kombinace black metal - ambient - rituál.

Adaestuo, to je dominance podzemních, hrdelně vyšinutých sezení, ke zrůdným praktikám vybízející atmosféra, kterou pohání všechny styly k nahrávce uvedené a je úplně jedno, se kterým z nich se zrovna setkáváte. Všechna setkání jsou hnusná. Nesvatá trojice nadále proměňuje temnotu svého ambientu až někam na hranici s noise bzučivým odpadem mysli a stroje, aby poměrně zručně držela hlavu svého black metalu v jeskynním otvoru přímo stvořeném k rituálům a dalším obskurním skutkům. Mrzká je úroveň jejich konání, což znovu neznamená sníženou kvalitu materiálu, nýbrž jeho povahu a zvrácený charakter. Dost ale tlachání na téma, které již bylo odvyprávěno minule.

Otázkou je, jak se kapele podařilo popasovat s téměř hodinovou porcí kompozičně složitějšího soužení. Co si budem povídat, nabídnout potenciál ohraničený rozměry EPka, je určitě snadnější úkol, jako prodat své umění za víc jak dvojnásobek hrací doby. Velká deska je skladatelsky rozmáchlejší. Pokud EP bzučelo a ukázkově kombinovalo ambient, neoklasické koma a black, zde se zachází dál a zkouší se vyvolat nová propojení, byť v očekávaném módu zlo - tma - vyšinutí. Celková atmosféra je hlubší, nemocnější a méně sourodá. Jako by ty mantinely znamenající tmu byly překročeny, anebo aspoň posunuty ze svých základů. K poslechu Adaestuo je třeba přistupovat obezřetně, dnes ještě opatrněji, než tomu bylo u předchůdce. Není to typická blackmetalová kapela, černě kovová zkaženost je jen jedním z aspektů jejich podzemní tvorby. Je tedy vhodné nastavit smysly na úroveň "možné komplikace ve zvráceném prostředí" a vnímat kapelu z rituálně mystického pohledu servírovaného prostřednictvím extrémní hudby. Je to obřad. Těžký a paniku v hlavě probouzející dotek hlubinné nespoutanosti.

Do alba se noří podstatně obtížněji, než do EP. Mou pozornost napřed srážela překombinovanost, kdy mi deska zněla až příliš obšírně a když chcípala v blackových osidlech, zdála se mi tuctová a nicneříkající, tedy chcípala doopravdy. Ovšem chyba lávky. Jakmile si sedne voda pryštící ze stěn a do mé tváře, oči a uši najednou zpozorní a objevují víc a víc pikantních zákoutí. Ono je poměrně dost svízelné dostat se přes x minut hlučící stoky myšlenkového odpadu a v něm samém posléze najít průchod zvukové deviaci nad maximum běžné snesitelnosti. Je v tom hloubka, je v tom krystalická vášeň pochovat vše milé za podpory velkého zatížení ve všech aspektech. Hodnověrnost nabývá na tvaru, který je neustále měněn a my si zvykáme. Jakmile je tělo nastaveno na tento druh příběhu, začne si zvykat a rozeznávat jednotlivé ruchy, které zní na novince přímo monstrózně. Adaestuo dali dohromady pozoruhodné vymývání naděje, ale dali dohromady i skutečně pozoruhodnou desku?

Rozhodně ano. Kapela je dnes mnohem odvážnější a odvázanější. Nevyhne se sice místům, kdy i přes svou dobře míněnou rozmáchlost občas zabředne do jistého druhu kompoziční kostrbatosti, ale tohle je nakonec jen malá vada na kráse. A možná (dost pravděpodobně) i tento proces má na desce své vlastní místo. Vedle odvahy, kam se posunout, je největším plusem nahrávky momentální rozpoložení Hekte Zaren. To je vážně síla! Tahle šamanská operní zrádkyně, která sběhla o patro níž, aby své umělecké fluidum velkých sálů proměnila v ošklivou psychickou nemoc v pokročilém stádiu a prázdnotu studených sklepů, je naprosto jedinečná. Klobouček. Máte vážně narušené představy a po kapsách zmuchlané váčky s chemií? Jste plni disharmonicky podzemní vášně pro chorál nočních můr? Navštivte oddělení pro rozvoj těchto neduhů v necitlivě tvarovanou povahovou vlastnost. Na dveřích je napsáno Krew za krew.