Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ani nevím, proč pořád beru kanadské Adversarial jako nové jméno na scéně. Letí to a misantropové z Toronta škodí už sedm let. Naposlouchané je mám už od dema „Thralls“, které jsem ale slyšel až zpětně po mém prvním setkání se s kapelou v podobě splitka „Initiated in Impiety as Mysteries“. To si rozdělili napůl s dalšími hnusáky Antedilivian. Zpětné ohlédnutí nabízelo zajímavě špinavou ohavnost se smrtelným odérem, ale rozhodně nenapovídalo, jaká bomba může přijít v blízké budoucnosti.

Pánové si ke svému sebevyjádření vybrali coby podklad temný mix deathu s blackem, který nesází na čertví jakou originalitu, ale o to větší zběsilou ponurost. Ještě před rokem nenasvědčovala situace v jejich táboře tomu, že by kuli něco většího. Vydali další splitko, ale ještě nepříliš mimořádného charakteru. Vše velké mělo přijít až s letošním majstrštykem dlouhého názvu „Death, Endless Nothing and the Black Knife of Nihilism“, ale krátké stopáže. Na druhou stranu něco přes půl hodiny nemá šanci zanudit.

Kapela jakoby bobtnala a směřovala k mohutnému výbuchu nápadů, energie a zvrácené atmosféry. Dalo by se říct, že vám deska urve hlavu, tím skončit a tím říct vše. Devět zvířecích songů svojí nenávistí zneklidní každého slabšího jedince a nakopne všechny ohavy k psímu ryku. Po dávivém úvodu „Dissentig the Waking Shell“, který se zjeví jakoby zprázdna a čtyři minuty řádící ve vaší hlavě, vás shodí ze židle druhá položka alba „Intro“. Ano, intro je až na druhém místě a přestože se nezdá, že by podobný krok mohl znamenat něco jiného než že druhý song je zkrátka instrumentálka, znamená to hlavně, že působí jako násilné potopení pod hladinu. Pochválit musím výbornou práci s kytarami, které si hrají s harmoniemi, jedna přes druhou, nebojí se i disonančního šílenství, kde za podpory dusivých bicích rozjedou doslova duševní peklo.

Asi bych měl hned říct - nečekejte disharmonické zlo typu Portal atd. Adversarial si jen hraje, zlobí a dělá si, co si zamane. Na druhou stranu, i když se objeví silné melodie, nikdy nesklouznou k příjemné atmosféře. Stále zůstávají extrémní a brutální. Klid vám nepřinese ani řev kytaristy C. S. Ten sípe, přechází z growlu do vzteklého řevu. Jakoby příšera z noci dostala hlad a šla si za potravou. Celý ten cirkus dělají ve třech. Možná se zdá, že je nová deska jako urvaná z řetězu a potěší jen totální podzemní vyvrhele. Ale myslím si, že by mohla ukojit i náročnější fans pro vynikající výkony instrumentalistů, kterým evidentně v běsnění nepřekáží žádný mantinel. Studená sprcha pak opět přijde v půlce, kdy po dvojici řezeb spláchne všechnu atmosféru do záchodu „Interlude“. Ničehož se ale nelekejte, to nejlepší z desky je čtveřice skladeb poté. „Cursed Blades Cast Upon the Slavescum of Christ“ vám zničí dobrý vkus, dokope vás k nejedné fóbii a zároveň ve vás rozvíří netušenou nirvánu. Až do konce alba budete zahlceni výbuchy energie, zlou aurou a ďábelskými rytmy.

Pánové figurují jen v trojici, ale není to jen o kytaře, base a škopkách. Mají rádi perkuse a samply, kterým nedávají hlavní roli, často si jich všimnete jen náhodou, někdy víc, ale zaranžováno je dílo do puntíku a s grácií. Nemyslím si, že je album „Death, Endless Nothing and the Black Knife of Nihilism“ nejlepší zvrácenost, co jsem kdy slyšel, ale prozradím, že mi náramně sedlo. Nebo lépe řečeno tato krmě mi zaskočila v hrdle a já se dávil a dávil. Výborná záležitost!