Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Adversarial - Solitude with the Eternal...

AdversarialSolitude with the Eternal...

Garmfrost19.11.2024
Zdroj: CD v jewel case
Posloucháno na: Pioneer PDS602, Pioneer A339, Elac EL60
VERDIKT: Advesarial objevují hranice děsivého extrému.

Je to šílené. Jako by to bylo včera, co jsem učůrával z Death, Endless Nothing and the Black Knife of Nihilism kanadských temnozvěstů Adversarial. No, přiznám se, že název jsem musel opsat. Pro mě je to pouze Death, Endless. Adversarial tehdy sáhli kamsi k mému srdci a ukázali dobře vyváženou temnotu namíchanou v (ne)chutný drink se zahalenou brutalitou, obskurnem a divě vyšinutým hlubokým growlem. Tenkrát jsem dost šílel z hnusáren Impetious Ritual, Grave Upheaval, Chaos Echoes nebo Irkallian Oracle. Všechno ničitelé čistého zvuku a čisté formy death metalu. Adversarial oproti zmíněným přece jen hrají krapet stylově čistěji, nicméně se stále jedná o zahuhlanou formu black/deathu, kde pro emoce, stupnice a progres není místa, ani co by se za nehet vešlo.

 

adversarial

 

Adversarial nyní citují prapůvodce temné nákazy a vší obludnosti v metalovém ranku, dávné mistry chorobnosti Incantation zřejmě nejvýrazněji ze všech jmenovaných i z celé své vlastní diskografie. Death, Endless se svou krvavou barvou stříknutou do černé a černým logem objevoval dark ambientní a noise hranice v pochmurné podstatě metalové tortury. Solitude with the Eternal… je černobílým zobrazením monster, klasicky ražené metalové vizuality a jasnější produkce. Ta způsobuje, že je sound brutálně konkrétní. Advesarial objevují hranice děsivého extrému. Skladby s dlouhými názvy typu Beware the Howling Darkness on Thine Left Shoulder dostávají jakési drone záchvaty a mrtvičné vize a přeměňují je v hrozivý zážitek.

 

 

Vzato z přísného hlediska se styl Adversarial příliš nezměnil. Stále se jedná o brutální a chorobný death metal. Jako by zmizel blackový nátěr, pryč jsou noise s ambientem. Sound je konkrétnější a ostřejší. Kytarové šílenství i rytmická sekce vykazují poměrně osobité tendence, díky kterým si v současnosti Adversarial nemusíte s nikým plést.

 

Přes naléhavost a blátivou atmosféru je poslech na rozdíl od oněch Impetuous Ritual poměrně snadný. Ostatně, kdo nerad podobnou odnož death metalu, nemusí zkoušet poslouchat ani Solitude with the Eternal … Jejich tvorba je extrémní, a to je bez debat, v rámci nastavených hranic se však jedná o velice příjemnou záležitost. Jsem zcela pohlcený. Čekal jsem něco jiného, než jsem dostal, a to je dobře. Nemám rád, když dopředu vím, na co se připravit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky