Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přestože vlastním jedinou starší desku, ke které mám vztah poněkud vlažný, k novému albu hodlám přistupovat jako k muži bez minulosti. Snaž se, máš šanci, kámo. "…And the Seventh..." nabízí potemnělý death metal, který je nepříliš častou alternativou k většině současně znějících kapel. Právě temnota a ne na odiv vystavovaná brutalita je devíza, díky které album bez problémů přijímám a díky čemuž se Aeternus vrací na delší dobu do mého přehrávače.

Úsvit kolekce poznamenává lehce industriální rytmus, na který bez dlouhých cavyků navazuje rychlá úderka, v jejíž nejednoznačné tváři dominují subtilní kytarové melodie a výrazné dusání bicích. Od počátku je zřejmé, že skladby nejsou otázkou jednoho těžce vydolovaného motivu, ale představí se nám celá řada chytrých nápadů. Aeternus ukazují svojí sílu zejména ve výrazných riffech, kterými se zde práší měrou vrchovatou a tak právě ony patří ke stěžejním kamenům celé stavby. Vytvářejí solidní základ dalším krokům, v jejichž šlépějích se nyní toulám. Na rozdíl od takových Blood Red Throne nepřišli Aeternus s jednoznačnou mlátičkou, která se odlepí od startovní čáry a drží svoji tepovku až po cílovou pásku. Posluchači je často nabídnut čas se vydýchat a nechat se oslovit atmosférou, která vyniká spíš v pomalejších, zatěžkaných partech. Do popředí se prodírají dunivé kopáky, mnohdy činel a kytary tvoří dlouhé, zatěžkané tóny, z nichž dýchá celá ta únava šerých pater světa. Krásným příkladem je skvělá Reap What You Saw. V některých momentech mám až nepěkný pocit vzadu na hřbetě a moc rád se porozhlédnu po sluncem zalitém okolí. Dík těmto variacím si i bubeník Phobos vybírá oddechový čas a po měřené časovce si může dovolit odbočit do depa, kde mu stačí udržovat pomalé dus, dus. Je to jednoduché, ale má to sílu. I slovutní Satyricon kdysi tomuhle kouzlu propadli a jejich poslední desky oplývají podobným fluidem.

Takových temných pasáží můžeme najít celou řadu a album díky nim získává na přitažlivosti sympaticky zahuštěnou atmosférou. Ares a Specter se představují jako hraví a zruční muzikanti. Ke štěstí jim nestačí jen hromada minut s průměrně odehraným hlukem a semo tamo ojedinělým nápadem, který by v malých obměnách točili na celém albu. Už moje předchozí slova jen potvrzují fakt, že své nástroje vedou cestou variabilních postojů, kombinujících různá tempa a zvuk. Tam, kde mi zkušenost a cit napovídá, že mám očekávat pokles tónu, naopak přijde jeho vzestup a podobně. Nejednou i odpojí proud a zadrnkají akustickou vložku. Zcela akustická je pak šestá skladba Hubris, ale to je asi jediná její zvláštnost, jinak jde o poměrně fádní kus.

Uznávám, že "...And the Seventh …"  není kdovíjakým výtryskem originality, ale celé album má oblečen natolik atraktivní kabát, že jen těžko odolávám. Aeternus se nebáli sáhnout do krabice s osvědčeným nářadím, které v jejich šikovných rukách funguje znamenitě. Lidé se rádi vracejí k tomu, co funguje. Tak vás v tomto případě můžou při poslechu trknout vzpomínky na Satyricon, Nader Sadek či starší díla Aeternus. Hezká sbírka starých, ale nablýskaných pendlovek. První edice tohoto alba přináší jedno překvapení a tím jsou ještě starší kousky z galerie Aeternus. Jde o první EP  nazvané Dark Sorcery z roku 1995. Slyšel jsem je nyní vůbec poprvé a musím konstatovat, že je to silný materiál. Lehce se tak nabízí srovnání toho, kam kapelu její kroky během 18 let zavedly. Od pomalého, temné black metalu do vod stejně temného deathu.