Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už dlouhá léta z maďarských polí škréká blackmetalová horda o dvou členech Aetherius Obscuritas. Od jejich prvního dema uběhlo dlouhých sedmnáct let a během nich tohle metalové duo vydalo osm dlouhometrážních desek. To je úctyhodný počet ve srovnání s jinými, na druhou stranu je nutné se na celou věc podívat z úhlu kvality. U něj neplatí žádný sinus ani kotangens, které jdou snadno spočítat, ale měřit se musí mírou vlivu hudební múzy. To už tak lehké není, ale u Aetherius Obscuritas ji evidentní, že ji na svých cestách minuli.

Album Mártír z letošního dubna svědomitě kuje železo žhnoucí víry. Tou je představa, že black metal musí být ostrý jako rašple, rychlý coby vítr a nesmí se v něm motat zbytečně mnoho komplikujících složek. Proto má ve vínku jednoduchost, suchopárný děj a v podstatě primitivní (ne)vývoj. Pro mě to album bylo buď jakousi zkouškou anebo trestem za to, že jsem v dětství trhal mouchám křidýlka. Jestli platí za bé, dobře mi tak, ale opakovaně bych takovou maturitou procházet nechtěl. Že jsem vydržel poslouchat celé album do konce, bylo jen otázkou povinnosti něco o něm napsat. Svoji roli sehrála i jistá otužilost mé schránky, ale ani jedno neřešilo konečný problém něco sepsat. Prostě jsem nevěděl na co upozornit, co okomentovat.

Mártír je plochá, nezáživná deska  a neumím si dost dobře představit, koho by mohla vzrušit víc než mytí nádobí. Nejde ani tak o neum či neschopnost krotit své nástroje. Tady je vše v pořádku a bzukot maďarských včelínů zní jako všude jinde, včely prostě jinak bzučet neumí. Ani mě neuráží utopené bicí, které se místy naprosto ztrácí a výraznějším hlasem se projevují jen klepačky. Beru to jako určitý znak undergroundu a true black metalu, kde se na dokonalost  nehraje. O to větší důraz by ale měl být kladen na věci okolo, na atmosféru, zajímavé melodie nebo nápadité aranže. S těmi jsem moc nepočítal, protože by popřely plánovanou syrovost a špinavou upřímnost, takže v pořádku. Ovšem na jiných místech se zapracovat dalo a výsledkem nemuselo být tohle "demo", které z hudebního hlediska nenabízí lautr nic. Skladby opakují notoricky známé postupy a jedině akustická instrumentálka Beyound The Walls narušuje jeho jednotvárnou linii. I v jejím případě mě ale neopouští pochybnosti o smyslu existence zbytečností.

Být masochista, pouštěl bych si Mártír několikrát za den. Protože se mám ale rád, tak album odložím k ledu a budu doufat, že mrazák nebude povolovat tak rychle jako ledovce za polárním kruhem.