Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Agalloch - Faustian Echoes (EP)

AgallochFaustian Echoes (EP)

Jirka D.6.1.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Celkově vzato jde o velmi sympatické, i když nijak převratné dílko, které – dle slov Johna Haughma – neukazuje příští směr kapely, ale je pouze malou odbočkou z hlavní cesty.

Marně teď pátrám v paměti a hledám nějakou další kapelu, která si vzala jako nosné téma Fausta od německého literáta J. W. Goetha, jehož jméno je známé i lidem nesledujícím literární dění. A jak vidno, jméno Goethovo doputovalo i k uším kapely Agalloch; a pokud bych si měl tipnout, viděl bych to na uši frontmana Johna Haughma. Jeho zájem o historii je známý, evropská kultura ho evidentně (soudě podle loňského pražského koncertu) zajímá a je vlastně poměrně milé, že i za oceánem rezonuje toto velké dílo světové literatury i v dnešních dnech.

 

„Faustian Echoes“ je svým rozsahem nahrávka malá, všehovšudy jde o jednu skladu a tak bychom vlastně řekli singl, i když délka přesahující 20 minut ji posouvá na takové EPko. Aby těch nejasností nebylo málo, skladba kromě běžné CD edice vyšla na 12“ vinylu ... ale tím se guláš ohledně délek, časů a formátu uzavírá. Podstatně zajímavější je další směřování hudební, se kterým dokázali Agalloch nejednou překvapit, ať už vzpomenu na starší EP „The White“ (2008), které po předchozím „Ashes Against The Grain“ (2006) působilo až neuvěřitelně mimozemsky, a nebo opětovný návrat do syrových vod metalu posledním albem „Marrow Of The Spirit“ (2010).

 

Úvod nahrávky je tvořen provoláním doktora Fausta k Mefistovi, což je kompoziční element, s nímž se při poslechu setkáte ještě vícekrát, především v první části skladby. Následuje svižný hudební nástup, skoro bych řekl nejrychlejší záležitost od Agalloch vůbec, silně blacková, zvukově živelná, syrová a jdoucí ostře na tělo. Po úvodní jízdě z kopce se skladba ubírá v podstatně volnějším tempu, velmi často pouze v instrumentální rovině, v jejímž středu leží obě kytary (ta Johnova s neopakovatelným zvukem - typická, srdeční záležitost). Ke zklidnění rozjitřených emocí dochází zhruba v polovině, ve které se objevuje dialog Faust – Mefistofeles, od nějž se skladba opět vrací do rychlých peřejí black metalových vod s celkem častou změnou motivů i tempa, což aplauduji a vítám, protože i přes uvedenou délku nelze ani chvíli uvažovat o tom, že byste se v některých částech nudili. Celý zhudebněný příběh se valí vpřed jako svěží vítr, chvíli zvolní, jakoby nabíral dech k dalším poryvům, které skutečně záhy přicházejí a nedovolí vaší pozornosti odbíhat do jiných hájenství. Agalloch přesně ve znamení své předchozí práce překrásně rozehrávají melodické motivy, z bravurou sázejí rozlehlé emotivní pasáže vedle kratších přechodů, překvapují kompoziční bohatostí a přitom znějí samozřejmě tak, že si nedovolíte přemýšlet o tom, že by to mělo být jinak.

 

Nahrávka končí opět dialogem dvou hlavních postav za hry akustické kytary, otázka lidského bytí ovšem zůstává otevřená i nadále; s tím nic nesvedl ani sám Goethe. Celkově vzato jde o velmi sympatické, i když nijak převratné dílko, které – dle slov Johna Haughma – neukazuje příští směr kapely, ale je pouze malou odbočkou z hlavní cesty.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 24.7.18 10:18

Jo, je to bezpochyby špatně, každý má na to nějakej názor, dle mě se tohle dá vyřešit časem až se usadí prach a hlubší integrací, kdy prostě další generace si budou muset uvědomit, že podrývání letitých autorit je taková hezká evropská vlastnost. Já si ale hlavně myslím, že třeba většina těch kapel se ostatním náboženstvím tolik nevěnuje, protože jsou to povětšinou kapely z území s jinou, křesťanskou minulostí. Vždyť v estetice třeba evropských kapel se neustále objevují kulisy opuštěných chrámů, dómů, osamělých soch a jiných sakrálních staveb uprostřed ničeho, které budí zdání věčnosti a neměnnosti, přičemž jsou nám povědomé z historie, naší krajiny a nějakého kulturního dědictví. Pro nás evropany je v dědictví křesťanství stále skryto mnoho ticha a tajemství, proto je to logicky lákavější jej hudebně zpracovat než řekněme islám, který se pro nás bohužel stal kulturním šokem a tím pádem nějaký extrémní hudební reakce na něj v současné době by se svezly nejspíš na vlně toho šoku. Navíc pokud chceš se něčemu postavit, musíš to nejprve poznat a tuhle aprobaci tu má fakt málokdo, obzvláště z extrémní hudební scény. Proto si myslím, že to ještě bude chtít čas, ale i tahle studna se bude časem otevírat.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky