Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Agogh - Demo-n (demo)

AgoghDemo-n (demo)

Bhut24.1.2011
Zdroj: MP3 (200 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Další a však poslední zářez v diskografii velmi nadějného uskupení Agogh dostal štítek s nápisem Demo-n. Kvalitní porce melodií, pestrých black-gothických pasáží a bohatých zpěvů. Velká škoda, že takto nadějný materiál zůstal kdesi v zapomnění. Chystáte-li se poslechnout něco příjemného řekněme odpočinkového a odreagování vhodného, Demo-n by měla být jedinečná volba.

Druhá a bohužel taktéž i poslední nahrávka výborného tělesa Agogh nese jméno Demo-n. Jak umě vytvořený nevinný název pro své další demo... Tentokrát počin obsahuje pouhé čtyři písně, které však svou atmosférou a strukturou mile potěší a pohltí. Velmi pestrá hudba a krásné melodie se kloubí s bohatou škálou hrdelních projevů. Některý druh použitého vokálu se však bohužel uchu příliš nezamlouvá, ale proto se zde nachází další možné varianty, které vše navrátí do pořádku. Mám na mysli příliš drsný až štěkavě skřehotavý druh zpěvu versus líbivé až uhrančivé, čisté chorální pění. Hudbou se kapela stále drží své započaté cesty a kráčí ve svém odkazu dále a jemně a střídmě jej rozvíjí o několik drobných detailů v podobě použití efektů a samplů. Nemohu se nezmínit o bohatých vynikajících melodiích, které kralují v každé z písní. Nádherná atmosféra, úžasné pasáže a parádní lehce syrový zvuk, díky kterému vše dokonale zní, tak jak má. Jen škoda, že obdobných nahrávek nemáme od této kapely více.

 

Prvotní tóny dema otevírá Růže z východu pomocí kláves, ke kterým se zanedlouho přidají ostatní nástroje. Nastává příjemné hraní a poslech, který bohužel lehce pokazí příchod zpěvu. Právě nyní nastává ta špatná varianta použitého vokálu. Ovšem jedná se snad o jedinou mouchu celé nahrávky. Naštěstí v refrénu skladby se objevuje již čistý chorální hlas. Onen samotný refrén pak dále oplývá krásnou melodií. Píseň se dále může taktéž chlubit povedeným sólem na elektrickou kytaru. V druhém songu Nothing Forever slyšíme na začátku kytaru. Do jejího milého riffu se přidají ostatní nástroje nastolující jemně potemnělou atmosféru. Jistou změnou zde je anglický text, který je celkem dobře poslouchatelný a přijatelný. A i přes mou averzi na česky zpívající tuzemské spolky se mi tato věc líbí. Skladba ve svém průběhu vytasí trumf v podobě dalšího chorálového refrénu. Povedený tah. Píseň je spíše více instrumentální, čili se zde nachází minimum zpěvu, ale i tak velké plus patří čistému vokálu. Trojku jménem Vojákův čas rozeznívají klávesy. Posluchač se setká s lehce divočejším zpěvem, což není na škodu. Jedná se o dosti pestrou záležitost s kvalitními melodiemi a jak jinak, než vynikajícím refrénem. Závěrečnou skladbu Symboly nechci přímo označovat jako "nejlepší z celého alba", ale toto slovní spojení není vůbec od věci. Tento song je snad nejpestřejší na různé efekty a samply, které jsou ovšem velice střídmě a rozumně rozloženy do jejích útrob. Opravdu výborné melodie se střídají s pestrými pasážemi kořeněnými výborným zpěvem a zdařilým textem. Samotný závěr, jak písně, tak dema celého jest tvořen efektem, který se tuším nazývá flanger a zanedlouho vše prudce zpomalý, jako když dojíždí gramofon...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky