Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Agrypnie - Grenzgænger

AgrypnieGrenzgænger

Garmfrost21.11.2018
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: všem a všude
VERDIKT: Grenzgænger je sbírkou hezkých písniček, nesoucích se v duchu melancholie i dravého vzteku. Stylově pokračuje tam, kde se minule skončilo. Podmanivá místa jsou občas proložena vatou, což je v případě Agrypnie nepřípustné. Možná je pouze velikost díla. To se však neděje...

Jestli si kolega posteskl v recenzi na Aetas Cineris, že Agrypnie svůj sound hladili příliš dlouho, platí to stejné i letos. Agrypnie na Grenzgænger i přes počáteční blast beatovou třískanici vsadili na přístupnější formu blackmetalového běsnění. Nicméně vraťme se zpátky a připomeňme, že na novou desku museli fans německých progresivních černokněžníků počkat neskutečných pět let. Proluku vyplnil Torsten zpěvem v řadách neuchopitelných Nocte Obducta, a když už to vypadalo, že je s Agrypnie ámen, začaly éterem prosakovat informace o tvorbě nového materiálu, který bude nejsilnější v historii Agrypnie. Zda tomu tak opravdu je, si povíme níže a obšírněji.

 

Kdo někdy o nějakou desku Agrypnie zakopl, ví, že Torsten nápady nešetří a význam slova dlouhohrající v jejich případě platí stonásobně. Nejinak tomu je i případě Grenzgænger. Posluchač si musí vyšetřit sedmdesát minut k nepřerušovanému vstřebávání díla. Skladby Agrypnie se k poslechu na cesty nebo k práci příliš nehodí. To už ale asi každý fanda kapely dávno ví. Album opět produkoval Phil Hillen, nutno však přiznat, že zvuk novinky není tak špinavě dravý jako rané nahrávky, ale ani hladký jako na Aetas Cineris. Určité ostré hrany Grenzgænger tedy má.

 

agrypnie

 

Novinku tentokrát nahrával s novým bubeníkem Moem Torsten sám. To se jen tak říká, že sám. Desku zdobí hosté zvučných jmen. Baskytaru obstaral producent minulého alba Phil Hillen (ex-Autumnblaze) a svých partů se zhostili i slavíci jako Jochen Stock (Dornenreich), Marta (Todgelichter) nebo J. J. (Harakiri for the Sky). Mohlo by se zdát, že bude deska trpět přílišnou obšírností, ale drží pohromadě. Přece jen hlavní slovo má stále Torsten „Der Unhold“ Hirsch, který dílu vkládá svůj nezaměnitelný rukopis i vokál.

 

Epické kompozice jsou na Grenzgænger vkusně provoněné čistými polohami, stylově se nacházejícími na hranici ambientu a soundtrackové hudby. Nezapomnělo se ani na blackové vichřice a právě v nich je Agrypnie stále nejpevnější v kramflecích. Možná je to jen můj dojem, ale doposud se mi nestalo, že bych se při poslechu nahrávky Agrypnie díval po hodinkách. Ano, buď jsem se nechal nakazit zrychlenou dobou a nevydržím nehnutě něco přes hodinu vnímat soustředěně, co se mi předkládá, nebo novinka obsahuje i nějakou vatu. Vzhledem k tomu, že poslouchám i mnohem delší desky, obávám se, že za b) je správně. Například mám problém s některými pasážemi v úvodní skladbě. Auferstehung je skoro nejdelší položkou novinky, ale zároveň bez pardonu nejslabší. Líbí se mi intro písně, za které je odpovědný hostující Mathias Grassow. Také se mi líbí úvodní náklep a melodické zvolnění záhy. Bohužel příjemně rozjeté skladbě dojde záhy dech. Je zkrátka moc dlouhá a nápady moc neoplývá. Ani následující In die Tiefe mě zcela nepřesvědčila. Skladba obsahuje krásné melodie, velice chytlavé kytarové vyhrávky, navzájem se prolínající s decentními klávesami. Do skladby mi nesedí Torstenův hlas. Snaží se co může, chce být citlivý až drásavý, ale není to ono.

 

První vrchol přichází až se třetí Aus Zeit erhebt sich Ewigkeit, kde zazní i hlas Jochena Stocka. Skladba uhání, hlasy jsou zlověstné i rozervané, melodické linky jsou podmanivé, ale (ne)příjemně nervní. Možná i svým způsobem osobní. Při poslechu mám totiž dojem, že zpěvák mluví ke mně, o mně, a není to nic hezkého. Můj favorit je nicméně až další skladba. Nychthemeron je nejdelší kompozicí na novince, ale dech ji nedojde ani na chvíli. Celá skladba je složena s kratších dílků, které pak tvoří epický monolit. Nic jako refrén nehledejte, klasické rockové skladbě je Nychthemeron na hony vzdálena. Zde se Torsten vskutku vyřádil. V kompozici se prolínají hebké linky, místa, kde se řežou kila i klasické sypanice. MJB (Marta) ve svém partu sípe jako šelma šílená vztekem. Po takhle mistrovském kousku nemá titulní Grenzgænger zrovna lehkou pozici. Neznamená to, že je špatnou akvizicí. Po nemastném neslaném začátku se ve druhé minutě rozvolní do atmosférické tryzny, kde se přes elektriku nesou akustické vybrnkávačky a občas se na svět podívá i výstavní basa. Skladba jako taková je v podstatě povedenou, ale neměla přijít po Nychthemeron. Vypadá to, že jsem s novou deskou nespokojen? Ano i ne? Na albu se nachází mnoho míst, kdy si přeju, aby nikdy neskončily, ale i takové, bez kterých bych se obešel. Die Waisen des Daidalos je slabším kusem číslo dvě. Na první pohled (poslech) může zdát přínosnou, ale příliš brzy se oposlouchá. Do sedla se vrátí Agrypnie až v samotném závěru. Die längste Nacht je skvělou pocitovkou a Zu Grabe zasmušilým klenotem. Do doom metalu přesahující dramatická kompozice je důstojnou tečkou za čerstvou nadílkou.

 

 

Kdo čekal, že Agrypnie vydá revoluční nahrávku, bude zklamaný. Už předchozí deska Aenas Cineris výrazný posun nepřinesla, ale nějaký přece jen. Grenzgænger je sbírkou hezkých písniček, nesoucích se v duchu melancholie i dravého vzteku. Stylově pokračuje tam, kde se minule skončilo. Album trpí dlouhou stopáží a nepříjemným přimísením vaty. Je možné, že jsem příliš kritický, ale coby letitý fanda Agrypnie vyžaduju jenom prvotřídní materiál. A toho se mi na Grenzgænger nedostalo. Obligátní – pořád je to nadstandard – je v případě Agrypnie nedůstojné.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky