Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Slabinou i předností melodických post/blackových a kdysi hodně dobrých Agrypnie je stopáž jejich nahrávek. Zatímco alba dekádu a více stará dokázala přemrštěnou délku beze zbytku zaplnit a ještě bylo málo času všechny nápady vměstnat, Torstenovy poslední tři počiny tuto jistotu nemají. Tři roky starý předchůdce recenzované novinky Grenzgænger trpěl napáleností podle mého názoru nejvíc. Poslech Aetas Cineris mě bavil, ale postupně vše vyšumělo, zapomnělo a vytratilo se v propadlišti mé soukromé sbírky. Na Metamorphosis jsem vlastně už ani zvědavý nebyl, netěšil se, nic neočekával...

Přesto jsem po albu sáhl. Nedalo mi to. Překvapil mě větší tah na branku a zjednodušení struktury skladeb. Podmanivé melodie jsou stále pevnou součástí kapelního výraziva. Stále slyšíme tytéž akustické vyhrávky podbarvené nevtíravými klávesami a prošpikované různými stopami strunných nástrojů. Většinou se však kapela do všeho dere s vervou. Už se asi nestane, že bych z poslechu alba Agrypnie padl na hubu, ale skladby jako klipovka Verwüstung nebo titulní Metamorphosis umí dobrý pocit vyčarovat. Mezi libůstky patří také éterická 3327, ve které se objeví zpěv až ve druhé půli, kdy se do té doby jemná skladba mění v pořádnou vichřici.

Torstenův hlasový projev je natolik specifický, že ho buď jednoduše máte rádi, nebo ne. Do melodického trylkování a epického vyprávění mi jeho sekaný zpěvokřik sedí a rád se jeho gradací nechávám unášet. Asi je znát, že mě nová deska vcelku Agrypnie baví. Nebaví mě úvodní prolog ani závěrečný prolog. To je prostě vata. Nic moc není ani těžká Untergang. Přitom stačilo málo a byla by tou, kterou se kapela posouvá o pěkný kousek někam jinam. Kde nevládnou melodie, ale dramatická nálada. Jenže cítím, že se v této poloze kapela necítí moc pevně a ona nejistota do skladby prosakuje všemi dírami až k mému posluchačskému vnímání.

Torsten se obklopil novou krví. Oba novicové – bubeník Flo Musil i basák Marc Torstenovi skvěle padnou a zdá se, že rozumí, co on chce od nich i od své muziky vůbec. Rytmicky suverénní Flo dodává albu šmrnc a dobrou dávku metalové hravosti. Nebojí se klepaček ani vyklepávaček – hehe. To samé platí o basové hře. Je jasné, že se šéf, který si ulítává na vrstvení kytarových stop, jen tak nepustí hlavního slova, nicméně i hluchý slyší, že dobrou basovou hru nejen že potřebuje, ale také chce. Díky silné basovce jsou jeho kytarové kreace svobodné a příjemně vzdušné. Torsten i tentokrát pozval pár hostů, aby svými vstupy obohatili sbírku o kousek něčeho nového. Někteří se vskutku oním obohacením stali. Ale například nevím, co si myslet o zpěvu C.S.R. ze Schammasch. V domovských kapelách platí C.S.R. za svébytného zpěváka a muzikanta, ale zřejmě mu Torstenovy melodie nesedly. Jednoduše – okamžik, kdy se jeho hlas ozve, ničí celkový dojem alba a stává se tím pádem největším zklamáním.

O zvukovou stránku alba se opět postaral zvukový frajer Phil Hillen spolu s Torstenem. Svoji práci tentokrát však odvedl i nový basák Marc. Vytknout výslednému zvukovému kabátku není příliš co. Vše je průzračné ale také důrazné. Jemná místa zní velice příjemně a organicky, a ta hlučnější – blacková – nepostrádají pořádný drajv.

Metamorphosis v sobě pojí zuřivost i něhu. Když se obě stránky spojí, je album nejsilnější. Dynamický spád, trhané riffy i vlnivé melodie albu moc sluší a jsem rád, že té vaty, co na předchozích posledních nahrávkách tentokrát moc není. Album je krapet ostřejší, je i rytmicky mnohem zábavnější než všechno, co pod značkou Agrypnie za posledních deset let vyšlo. Překážkou plnému vychutnávání a tím pádem i ocenění je zejména výše zmíněná délka a zakomponování několika slabších kusů. Nebýt toho, jsem mnohem spokojenější. Ale předpokládám, že Torsten a jeho nový chlapci vědí lépe než nějaký pisálek z Moravy, co od svého umění chtějí a všechno má své místo i důvod.