Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Agua de Annique - Air

Agua de AnniqueAir

Sarapis8.9.2010
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC, mp3 player + AKG K44
VERDIKT: Vynikající sbírka chytlavých a emocionálně nabitých skladeb, nepopírajících rukopis The Gathering, tentokrát však v písničkovějším podání a bez výrazných experimentů.

Anneke van Giersbergen a The Gathering, to bylo ještě do nedávné doby nerozlučné spojení, které přivedlo na svět nejednu výbornou desku. Jenže časy se mění a nic netrvá věčně. Od srpna roku 2007 už tento celek není celkem a Anneke se se zbytkem kapely loučí s tím, že každý si půjde svou cestou. Rozchod naštěstí probíhá v poklidu, žádná špína v médiích, žádné soudní procesy...uff. A zatímco The Gathering angažují novou zpěvačku Silje Wergeland až za rok a něco, Anneke nelení a už v říjnu 2007 představuje svou první sólovou deskou nazvanou "Air", která vychází jako debut nové holandské formace Agua De Annique.

 


Nová barva vlasů, noví muzikanti, poněkud odlišná cílová skupina, to jsou první věci, které lze hned na začátku seznamování s albem zpozorovat. I při hlubším ponoření do nahrávky se zdá, že Anneke se nehodlá vracet do minulosti a hledí jen dopředu vstříc světlým zítřkům. Nicméně přesto je na albu trochu cítit, že se ještě vyrovnává s tím, co tvořila se svou původní kapelou a některým asociacím na holandské matadory se posluchač nevyhne. Není to jen jejím charakteristickým hlasem, duch The Gathering je slyšet i v určitých kompozičních postupech, např. v nástupech na refrény, u nichž si záhy uvědomíte, jak důležitou roli měla Anneke v The Gathering při skládání materiálu. Tyto občasné odkazy jsou však v pořádku, žádné vykrádání se nekoná a dokonce jsem rád, že tomu Anneke nechává volný průběh a netlačí se násilně do sfér, v nichž by se nemusela cítit jako ryba ve vodě. Zde má vyhovující volnost pro uplatnění svého mimořádného citu pro melodie a pro skládání jednoduchých, přitom však naléhavých rockových písniček.

A o tom vlastně celé toto album je. Hezké písničky, někdy melancholické, jindy až teskné, kterým vévodí krásný hlas, s nímž Anneke (ostatně jako vždy) pracuje s takovou suverenitou a zároveň upřímností, že se do ní rázem znovu platonicky zamilujete. Její hlas je alfou a omegou celé desky, ale patřičný prostor dostávají také ostatní nástroje, zejména akustická kytara a klavír, které desku nenásilně a bez negativního efektu nudy a nevýraznosti udržují v semiakustickém rozměru alternativního rocku. Je příjemné, že album není jednotvárné a vedle komorních "Take Care of Me" a "My Girl" se nachází i svižnější a tvrdší kousky jako "You are Nice" nebo "Whitnessess", v nichž zboosterovaná kytara řádně přitlačí na pilu. Zejména poslední jmenovaná z uvedeného čtyřlístku skladeb zaujme svými propracovanými aranžemi a pestrobarevnými melodickými motivy, díky nimž patří k tomu nejlepšímu, co můžete na albu slyšet. Vrcholů má deska však více a proto není divu, že její poslech rychle utíká. Jako další mimořádně vydařené kusy mohu směle jmenovat baladickou "Day After Yesterday" s decentním zapojením dechových nástrojů, "Trail of Grief" s ponurou atmosférou potemnělé holandské kavárny těsně před zavíračkou a koneckonců i úvodní "Beautiful One" se silným a podmanivým refrénem. Nepochybuji však o tom, že každý posluchač si najde vlastní favority. Vše záleží na osobních preferencích, k čemuž mohu jen dodat, že je opravdu z čeho vybírat. Album působí vyrovnaně a jestliže v jeho závěru už někdy trochu ztrácím koncentraci, není to poklesem kvality, ale spíš poklesem tempa, neboť postrádám nějaký svižnější kousek, který by obohatil jinak tempově "vyklizené" poslední skladby. To je ale asi to jediné, s čím na albu "Air" nejsem zcela spokojený. Jinak se mi od něj dostalo mnoho příjemných podnětů a počítám s tím, že není všem dnům konec.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky