Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aherusia - And The Tides Shall Reveal The Traces

AherusiaAnd The Tides Shall Reveal The Traces

Bhut30.9.2009
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Debutová práce netradičního řeckého folk blacku. Zajímavé a hezké pojetí, které nezevšední.

Řecké uskupení AHERUSIA  vydává svou první řadovou desku „And The Tides Shall Reveal The Traces“ Tato kapela se představila před deseti lety vydáním malého EP Whispers Of Moon. V současných dnech se na pulty dostala jejich zbrusu nová deska, která je vskutku velmi pestrá. Celé dílko obsahuje pouhých sedm skladeb. Ty jsou však velmi dobře poskládány a zřejmě s velkou pílí stvořeny. Celek vyznívá téměř monotónně nebýt melodických zvratů tohoto alba. V okamžiku, kdy se posluchač začne jemně nudit, kapela na světlo vytáhne nějakou tu náladovou změnu, která pozmění strukturu písně a tím pádem opět zaujme. Z díla čiší důraz na bicí nástroje. Zastupují zde jakousi mocnou mašinérii bojovníků, kteří udávají tempo a sílu celému regimentu. Jsou honosně nazvučeny a jejich pasáže místy vyznívají, co by nějaký pochod. Dobrým prvkem v hudbě zůstává lyra, která obdařuje počin o velké plus. Důležité je zmínit se o tom, že skupina si poněkud odpustila práci s texty. Jednotlivé skladby v sobě skrývají velmi malé množství zpěvu. Jedná se tedy téměř o instrumentální album. Nevidím v tom nic, co by bylo na škodu, jelikož tímto způsobem pak dobře vyznívají melodie a nálady. Kapela tak ukázala svou hráčskou zručnost.

 

Otvírák desky je píseň Birth Of Immortals, což je novější verze starší skladby uvedené již na o deset let mladším EP. Druhý kousek začíná na výše zmíněnou lyru, která dává písni dobrý punc. Skladba samotná v sobě obsahuje plno zvratů a vyznívá vcelku honosně. Trojka Methexis od samého začátku oplývá melodiemi a vydařenými pasážemi. Dalším znakem zůstává minimum zpěvných ploch. Určitě bych uvedl mouchu, kterou jsem poněkud těžko strávil. Totiž v pátém kousku Archangels se od druhé minuty a zhruba třicáté vteřiny objevil monolog. Ve skladbě vytváří jakési intermezzo. Nic, co by nějak výrazně vadilo, ovšem tato vsuvka končí až ve čtvrté minutě a dvacáté vteřině. Tudíž se jedná o téměř dvě minuty dlouhý monolog s kulisou hudby. Opravdu nepříliš povedená náplň. Závěrečnou skladbu vytváří To Our Ancestors. Začíná pomaleji a v podstatě celý její charakter je odlehčenější a pomalejší, než zbytek desky. Vytváří tak zajímavý závěr desky. Po necelé hodině album utichne. Jistě, že se najdou tací, kterým se dílo bude zdát nestravitelné a jeho obsah tak víckrát neokusí. Ovšem já jsem názoru, že k této desce se budu rád vracet. Však je to také první řadovka této kapely, tak uvidíme, jak se vytáhnou příště.  


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky