Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aherusia - As I Cross The Seas Of My Soul

AherusiaAs I Cross The Seas Of My Soul

Bhut4.2.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Buďto vás Aherusia osloví, nebo ji prostě odložíte. Jsem možná příliš horlivý a nadšený, ale líbí se mi, jsou originální a sví.

Kdysi dávno jsem byl mile překvapen poslechem debutové práce řecké Aherusie, od té doby se však roční období několikrát vystřídala a moje vzpomínka notně zeslábla. Teprve koncem roku 2013 se mi pod ruku dostalo další pokračování jejich urputného snažení, pokřtěné jako As I Cross The Seas Of My Soul.

 

Podivné intro by si kapela mohla odpustit, přiznávám pocit otrávenosti hned v úvodu a do dalších minut jsem se pouštěl už s pokřiveným výrazem ve tváři. S druhou skladbou jsem se ale dostal do míst, kde byla před léty spuštěna kotva a po pravdě řečeno, deska by mohla začít klidně odtud. Hned jak se muzika dala do svého díla, bylo vše rázem jiné, od té chvíle vše znělo tak, jak jsem očekával.

 

Můžeme se domnívat, že Aherusia chce podle vzoru svých úspěšných krajanů (Septicflesh, Rotting Christ nebo Naer Mataron) ukázat světu kvalitní album, ovšem takových met přeci jen nedosahuje. Jisté ale je, že drobný posun oproti předchozímu albu kapela učinila a novinka zní mírně odlišně, zejména díky použitým nástrojům. Jedná se sice o nepatrný rozdíl, ale rozhodně ne zanedbatelný. Debut neustále kroužil kolem folkového vyznění a aranže čerpaly i ze zvuku lidových nástrojů. Nová deska jakoby folk brala už jen jako frázi a do svých skladeb se snaží zakomponovat jakési novátorství v podobě kláves a různých „symfonických“ doprovodů. S tímhle může být problém, ale naštěstí (pro mne) oněch vsuvek a pasáží není tolik, aby převršily únosnou míru. Kompozice jednotlivých písní jsou sice postaveny velice bohatě a už jejich délka (nejde se pod sedm minut) předznamenává jistou rozmáchlost, avšak mdlých míst a prázdných záplat není mnoho.

 

Co je však pro Aherusia charakteristické, je vláčné tempo, které se rozhýbává jen opravdu stěží. Na škodu to jistě není a osobně si tohoto modelu cením, jelikož tím kapela zdatně boří nesmyslné standardy „drsných“ písní, které svůj úspěch staví na tom, že se v daný moment všichni muzikanti rozběsní a vychrlí ze sebe ty nejrychlejší změti tónů. Hudba těchto Řeků funguje jinak a možná právě proto se může některým posluchačům jevit jako nudná, unylá a nezáživná. Vztyčuji ale varovný prst, jakkoliv nejde o žádný progres a blíž k pravdě je dojem jakési primitivnosti, tuhle desku nelze odložit po prvním poslechu; jistou neotřelost ji totiž nemůžeme odepřít.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 27.1.14 13:03

Ahoj Štěpáne, dovolím si komentář (pokusím se stručně, bylo by to na článek ... který vyjde brzo). Problematika Loudness war není problémem jen některých žánrů, blíže pravdě je tvrzení, že jen u některých žánrů s tímto problém není (vážná hudba, akustické žánry obecně, ale i tam už se najdou černé ovce). Důvod proto, aby metalová muzika byla přebuzená, mě nenapadá, vlastně všechna zásadní alba metalu, ta stylotvorná v 80. letech a v první polovině 90. let jsou přirozeně dynamická a nikomu to tenkrát nepřišlo jako problém. Svou nepopiratelnou úlohu v tom samozřejmě hraje aparát, u kapesních přehrávačů založených na nějakých čipových obvodech Loudness war problém není, u domácího poslechu to i na průměrném hi-fi aparátu slyšet je. Pro výrazně přebuzená , mnohdy s potrhaným zvukem, nemusíš chodit k elektronice (i když v tom máš samozřejmě pravdu), velká většina dnešních metalových či rockových alb je zvukově tragická rovněž, třeba v českém prostředí (ve snaze něco dohnat, „být světový“, nebo nevím) je to neposlouchatelná bída, jmenovat nebudu, ale slyšel jsem toho dost.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky