Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aherusia - As I Cross The Seas Of My Soul

AherusiaAs I Cross The Seas Of My Soul

Bhut4.2.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Buďto vás Aherusia osloví, nebo ji prostě odložíte. Jsem možná příliš horlivý a nadšený, ale líbí se mi, jsou originální a sví.

Kdysi dávno jsem byl mile překvapen poslechem debutové práce řecké Aherusie, od té doby se však roční období několikrát vystřídala a moje vzpomínka notně zeslábla. Teprve koncem roku 2013 se mi pod ruku dostalo další pokračování jejich urputného snažení, pokřtěné jako As I Cross The Seas Of My Soul.

 

Podivné intro by si kapela mohla odpustit, přiznávám pocit otrávenosti hned v úvodu a do dalších minut jsem se pouštěl už s pokřiveným výrazem ve tváři. S druhou skladbou jsem se ale dostal do míst, kde byla před léty spuštěna kotva a po pravdě řečeno, deska by mohla začít klidně odtud. Hned jak se muzika dala do svého díla, bylo vše rázem jiné, od té chvíle vše znělo tak, jak jsem očekával.

 

Můžeme se domnívat, že Aherusia chce podle vzoru svých úspěšných krajanů (Septicflesh, Rotting Christ nebo Naer Mataron) ukázat světu kvalitní album, ovšem takových met přeci jen nedosahuje. Jisté ale je, že drobný posun oproti předchozímu albu kapela učinila a novinka zní mírně odlišně, zejména díky použitým nástrojům. Jedná se sice o nepatrný rozdíl, ale rozhodně ne zanedbatelný. Debut neustále kroužil kolem folkového vyznění a aranže čerpaly i ze zvuku lidových nástrojů. Nová deska jakoby folk brala už jen jako frázi a do svých skladeb se snaží zakomponovat jakési novátorství v podobě kláves a různých „symfonických“ doprovodů. S tímhle může být problém, ale naštěstí (pro mne) oněch vsuvek a pasáží není tolik, aby převršily únosnou míru. Kompozice jednotlivých písní jsou sice postaveny velice bohatě a už jejich délka (nejde se pod sedm minut) předznamenává jistou rozmáchlost, avšak mdlých míst a prázdných záplat není mnoho.

 

Co je však pro Aherusia charakteristické, je vláčné tempo, které se rozhýbává jen opravdu stěží. Na škodu to jistě není a osobně si tohoto modelu cením, jelikož tím kapela zdatně boří nesmyslné standardy „drsných“ písní, které svůj úspěch staví na tom, že se v daný moment všichni muzikanti rozběsní a vychrlí ze sebe ty nejrychlejší změti tónů. Hudba těchto Řeků funguje jinak a možná právě proto se může některým posluchačům jevit jako nudná, unylá a nezáživná. Vztyčuji ale varovný prst, jakkoliv nejde o žádný progres a blíž k pravdě je dojem jakési primitivnosti, tuhle desku nelze odložit po prvním poslechu; jistou neotřelost ji totiž nemůžeme odepřít.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky