Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Akhlys - House of the Black Geminus

AkhlysHouse of the Black Geminus

Garmfrost16.8.2024
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Na House of the Black Geminus lze pohlížet optikou rozvíjejícího se alba Melinoë.

Když jsem si zpětně četl Sorgovu recenzi předchozího alba amerických démonologů Akhlys Melinoë, uvědomil jsem si, nakolik je moje vnímání okoralejší, než jeho. Tam, kde on vnímá Melinoë jako zlo a zvuk hlukem, tam já cítím citlivou práci s detaily a zhmotňujícími vizemi psychologicko-okultního jedince. Akhlys sleduju už od jejich druhého a zatím nepřekonaného The Dreaming I, které mi učarovalo tím zlem, na které citlivější kolega upozorňoval v případě mnohem vznešenějšího díla Melinoë. Tam se mistr a pán jednoho z nejjedovatějších hlasů na planetě, Naas Alcameth, doslova vyřádil. Za pomocí bubenické entity Ain vytvořil surrealistickou malbu snících hlubin. Do té doby mě mrzelo, že se už nevěnuje Nightbringer a rozmělňuje své nápady do množství dalších projektů. Všechny byly výborné, ale už to vypadá, že Akhlys se stal jeho hlavním prostorem, kde plně realizuje své umělecké i duchovní představy.

 

akhlys

 

Dalším potěšujícím prvkem, je přítomnost Nox Corvuse, který Naas Alcametha doprovází od dob Nightbringer. Objevil se i v Bestia Arcana či Aoratos. Jeho kytarové vstupy výtečně doplňují či lépe řečeno obohacují kytarové orgie pana šéfa. Na House of the Black Geminus lze pohlížet optikou rozvíjejícího se alba Melinoë. Je zde mnoho důvěrně známého. Máme tady i obdobnou barvu zvuku, podobnou práci s gradující atmosférou evokující solární bouře. Na novinkové nahrávce nalezneme však mnohem více variabilnějších tempových expresismů. Místy se vracíme k tajemnému ryze dark ambientnímu debutu Supplication. Ovšem jen v náznacích. Black Geminus, skladba, v níž se v ambientu ocitáme nepřipraveni, prochází jinými stezkami, než jsme byli zvyklí v minulosti. Black Geminus je hrou s hlukem, tedy noisem a soundtrackoidním citem pro momentální záběr.

 

Zkušeného i neznalého posluchače vydává na milost a nemilost vlastních představ. Aby se vzápětí nechal utopit zřejmě nejkonkrétnější skladbou desky - Sister Silence, Brother Sleep. Konkrétní myslím zvukem i dojmem. Také se kolem nás omotává jako zlá noční můra, avšak je nám jasné všechno, co se s námi děje. Naproti tomu úvodní dvojice The Mask of Night-Speaking s pozvolným nástupem a následující výplach Maze of Phobetor, nedává mnoho prostoru k rozkoukávání se. Tím, kdo nezkrocené kytarové orgie soustřeďuje a dává jim směr, je třetí v sestavě, vynikající Eoghan. Jeho výbušné bicí plné perkusí, přechodů, činelů a bestiálně rychlé dvojškapky či hajtky jsou stejně jako jeho baskytara přísnými rytmickými středobody, díky kterým má rozmáchlá kreace House of the Black Geminus smysl, řád a děj.

 

 

Skladby jsou epické a rozměrné. Působí mnohem obšírněji, než by se s pohledem na stopáž House of the Black Geminus mohlo zdát. Akhlys na své čtvrté desce dávají všem na pamětnou, že našli svoji cestu, svoji tvář. Ta už není temná jako na Supplication, ani extrémně zlá jako na The Dreaming I. Tvář paní z přední obálky, která nám tolik naháněla hrůzu, je schovaná v igelitu či co to je. Její škleb mi chybí, ale zároveň se mi aspoň nebudou zdát tak hnusné sny.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky