Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jestli se někdo někdy zajímal o netradiční black metal z orientu, zákonitě musel narazit na jméno Al-Namrood. Přece jen to nebude trvat dlouho a kapela bude existovat už deset let. Za tu dobu do lidí nahustili čtyři plnohodnotná alba, dvě EP a jedno splitko. Letos k této slušné nadílce přihazují další desku, která nese název Diaji Al Joor. V předstihu říkám, že z ní moc nadšený nejsem, ale pojďme na to pomaleji.

Počínaje loňským albem Heen Yadhar Al Ghasq má kapela mezi sebou nového zpěváka. Ten vnesl do jejich muziky trochu jiný rozměr, za což může především barva jeho hlasu. Ta se k rebelství, které Al-Namrood provází, celkem hodí. Chce to si zvyknout a není to nic nemožného, jde to rychle. V podobném duchu se proto nese i letošní deska, jenže s ní už vedu větší boj, než jaký jsem kdy s touhle kapelou měl.

Když pominu ojedinělost jejich hudby spočívající v black metalu se silným orientálním ocasem, zbude mi celkem strohá a obyčejná kostra, která se spolehlivě schová v davu jí podobných. Jistě, typicky kolísavé melodie pro arabskou zem jsou stěžejním bodem a jasným klíčovým motivem kapely. Stejně tak použití tamních tradičních folklorních nástrojů a ojedinělý vokál. To vše dělá Al-Namrood tím, čím jsou – originální kapelou těžko hledající konkurenta. Jenže stavba aktuálních skladeb je až příliš strohá a jednoduchá. Aktuálně opravdu není pestrost nahrávky kdovíjak vytříbená a vlastně jsem se častokrát přistihl, že se při poslechu celkem úspěšně nudím. Může to být způsobeno tím, že jsem kapele vlastně ihned po jejím vzniku bezhlavě propadl a horlivě hltal každý song, který kdy internet spatřil. Proto mi přijde, že tentokrát skupina jednoduše nepřináší nic nového, ačkoliv pro neznalého to bude zajisté anomální zážitek. Kde je tedy chyba?

Na vině možná bude tempo nahrávky, které opravdu sporadicky naskočí na rychlejší kolej. V drtivé většině Al-Namrood jedou ve středním proudu, který sice dává lépe vyniknout všem ozvláštňujícím prvkům, ale muzice (blackmetalové) pak chybí spád a dravost. Je mi už delší dobu jasné, že bordelu, který stvořili pro svůj debut, se už nedočkám, ale nějakou divočinu bych uvítal. Celkově mi připadá, že kapela hromadně ubrala na tvrdosti a razanci. Kytary jsou takové… nijaké. Už skoro ani nemám pocit, že bych poslouchal blackmetalové těleso. Na druhou stranu je jasné, že chrlit jednu dobrou desku za druhou prostě nejde. A ta slabší přišla právě teď.

Závěrem si dovolím trochu spekulací. Osobně začínám pochybovat o zemi původu této hudby, protože Saudská Arábie je až příliš nemilosrdná na to, aby se nějaká banda lidí tolik let aktivně věnovala podobné tvorbě. Každý rok Al-Namrood vychází nějaký studiový počin, což mi na utajovaný projekt přijde dost často. Svého času jsem totiž i já uvěřil informaci, kterou připravila Brujeria, a to že jde o neohrožené mexikány nucené krýt svou identitu. Nakonec vyšlo najevo, že jde o dobře nafingovaný projekt lidí ze známějších kapel. Věřím, že se o Al-Namrood nic takového nedozvím a ve svých pochybách bych se velice rád mýlil.