Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Alcest - Kodama

AlcestKodama

Symptom3.12.2016
Zdroj: 12" gramodeska (černá), PRO190LP
Posloucháno na: Pro-Ject Debut III/Phono USB / Creative GigaWorks T40 / Koss UR40
VERDIKT: Neige a Winterhalter osvobození od všech slabostí nahráli desku, která by se dala tesat a představuje daný žánr v jeho plnosti. Bravo!

Ačkoli jsem se nikdy nepočítal mezi skalní fanoušky kapely, její stín mě neustále pronásledoval. Debut Souvenirs d'un autre monde (2007) se mnou prudce zatočil, ale svým způsobem pro mě představoval i derniéru tohoto francouzského spolku. Další desky jsem přehlédl jako krajinu a kratší zastavení podnikl jen v případě Écailles de lune (2010). Země pojídačů žabích stehýnek mě přitahovala hlavně díky spřízněným Les Discrets, kteří zcela naplňovali mou představu o dokonalosti. Tolik k historii mého zpožděného ocenění této stálice scény, která na aktuální desce dále rozvijí svůj nemalý hudební potenciál.

 

Byl to obal, co přitáhlo mou pozornost zpět a naladilo mě na vlny páté řadovky Kodama. O jeho působivý design se postaralo pařížské studio Førtifem a vdechlo mu tón dobře známý z japonských animé filmů. Z kraje vycházejícího slunce pochází i název desky, který odkazuje na tamní pověsti o stromových přízracích. Inspirace Miyazakiho princeznou Mononoke je nasnadě a byť podle Neigeho slov nejde o koncepční dílo na její počest, deska ve svém středu koncentruje mnohá poselství snímku. Na konto zpracování vinylové edice lze říct, že o originalitu singlefoldu se stará spíše ilustrace než zpracování. Plus za festovní plastový obal a moudré využití vnitřního obalu, mínus za vynechání download kupónu.

 

 

Po lehce úpadkové tendenci a desce Shelter (2014), která se podle všeobecného mínění rodila v bolestech, je zpět rozhodnost a kýžený návrat ke kořenům. Hudebně ani zvukově nenabízí Kodama nic moc nového, avšak díky silným nápadům ožívají osvědčené postupy tolik potřebnou přímočarostí, aniž by to cokoli ubíralo z jejich éteričnosti. Přemíra patosu je pryč a schopnost promlouvat skrze melodie mi občas připomíná um ukrajinských Drudkh. Spodní proud jiskřivých kytar a svěží nápady podtrhuje plnost zvuku. Kodama je monolit, ze kterého se derou na povrch Winterhalterovy ne méně než úžasné bicí, co se nebojí ani blastbeatů, a Neigeho hlas, který je tklivý ve své jemné poloze a zuřivý v blackovém skřehotu. Dlouholetý člen živé formace, baskytarista Indria Saray, tentokrát dostal vstupenku do studia Drudenhaus a díky citlivé produkci jeho nástroj nezapadl.

 

Potenciál využít veškerý prostor neproměnil Neige pouze v nejistém outru Onyx, jinak desku charakterizuje bohatá kompozice a dotek spirituality, který byl v hudbě Alcest přítomen odjakživa. Jasnými evergreeny jsou skladby Oiseaux de proie a titulní Kodama. Trojka Je suis d'ailleurs a vlastně i ostatní skladby výborně reflektují živelnost kapely, chuť nezanechávat za sebou prázdná místa a vést posluchače směrem, který hned tak nepřestane bavit. Nezbývá než dodat, že novinka je pečlivě připravena do krásy, kořeněna mnoha různými vlivy, které jako celek dávají vyniknout hlubším sentencím vepsaným mezi řádky. Díky tomu nespočívá esprit kapely čistě v hudbě samotné, ale také v ideovém odkazu, který s sebou tvůrčí duo přináší.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

jirka l. / 9.12.16 12:52odpovědět

Desek post rockového (metalového) vazbení jsem na podobné téma slyšel sto tisíc. Mimořádné pro toho, kdo se v daném žánru standartně nepohybuje a kdo poslouchá více mainstreamových kapel.

Garmfrost / 7.12.16 7:41odpovědět

Bohužel na mě nepůsobí. Dokonce nezapůsobila ani na první dojem. Občas něco problesklo, jakýsi třpyt, ale posléze vše opět zešedlo a nezůstalo nic, jen pokrčení ramen.

Sarapis / 5.12.16 15:12odpovědět

Jo, vážně dobrá deska.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky