Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sedmá deska francouzského blackgaze dua Neige a Winterhalter je vybavena poutavým vizuálem a na hrací ploše okolo 40 minut servíruje šest delších skladeb s jedním oddychovým intermezzem. Nepochybuji, že mnozí před mistrem smeknou a s radostí přijmou pozvánku navštívit snovou paralelní realitu, v níž se snadno ztratí a zažijí dotyk nekonečna. Kritičtější posluchači zřejmě zkonstatují, že novinka je prostě jen další vcelku povedený kus v pořadí. A pravdu budou mít oba tábory.

Úvodní pecka Komorebi koncentruje ducha Alcest v jeho tušené podobě. Kytary i jemný hlas jsou éterické a melodické, sampl je možná trochu infantilní, rozhodně však primární. Akcelerace do sypačky po odehrání intra působí na první dojem ukvapeně, je to ale překvapení, které nevyděsí. Dvojka L'Envol má vše, co pravověrný fanda od kapely očekává. Píseň ve středním tempu rozehrává kulisy titulní malby od francouzského umělce Yoanna Lossela. Melodie zahrané s typickým kytarovým zkreslením, podpořené skřehotem a vylehčené akustickou kytarou fungují bezvadně. Nepatrné zrychlení následující Améthyste podporují zejména hravé bicí party. Vokál je místy zastřeně ponořený v hudbě, ale to je jen malý detail.

Videoklip čtyřky Flamme Jumelle nasytí všechny milovníky scénického tance okořeněného špetkou současnosti. Hudebně zaujme např. automatizace bicích v mezihře s větším dozvukem a zkreslením. Krátká klavírní výplňovka Réminiscence podpořená violou a vokálním minimalismem příjemně dláždí cestu k velkému finále. L'Enfant De La Lune tepe životem od první noty a úvodní mluvené slovo definitivně stvrzuje inspiraci orientální kulturou, která je v pozadí projektu dlouhodobě přítomná. Kromě oddechové vedlejší linky skladbě chybí výraznější hlavní motiv, co utkví. Situaci zachraňuje outro a příležitostné variace beatů. L'Adieu láká na velké crescendo filmového stylu, na což bohužel nedojde a energii skladba ztrácí ještě před dobitím poslední kóty.

V otázce verdiktu zažívám rozpolcení mezi oceněním skvěle odvedené práce a pocitem nenasycení, který nezažívám u debutu Souvenirs d'un autre monde (2007) ani páté řadovky Kodama (2016). Ačkoli bych uvítal více hudebního překvapení, bezvýraznost není hlavní bolestí nahrávky. Daleko více je na vině ustálená hladina regulovaného toku bez přirozeného meandrování. Protože Neige málokdy míří vedle, o královskou hostinu je postaráno i tentokrát, akorát onen pověstný Midasův dotyk není tolik citelný. Exploraci nových hudebních teritorií střídá mírná stagnace, co ústí v kultivované pokračování dobře zavedené a uznávané značky.