Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když bylo jasné, že novou desku legendárních extrémistů Suffocation nařve opět Frank Mullen, spadl mi kámen ze srdce. Jeho neúčast na koncertech vyvolávala otázky, které jsou naštěstí nepodstatné. Jeho hluboký kanál zdobí novinku pro potěchu všech milovníků zvracecího growlu v celé své hnusné parádě. Frank a jeho parťák Terrance Hobbs jsou jediní, co pamatují první oťukávání a první úspěchy. Ztratit Suffocation Franka, ale i Hobbse, by bylo pomyslným odříznutím si větve od kmene. Novinková fošna ...of the Dark Light se kořenů drží jako pěst na oku. Progresivní myšlení Suffocation vzalo za své, old school maniaci si mohou mnout prsty nadšením.

Kapela, která určovala směr brutálního deathu s takovým dopadem na scénu, musí snést nejpřísnější měřítka, ať už jsou spravedlivá, či ne. Hned z kraje je třeba zdůraznit, že ústup z technického trůnu se rozhodně nekoná. Špičková práce rytmiky hrne údernický ansámbl před sebou jako ledoborec. Kytary sjíždějí hmatník z vrchu dolů, basa pumpuje rytmus i rozvíjí strunové orgie. Potud je vše v absolutním pořádku. To stejné výstavní growl pana Mullena. Je výborný! Zmínil-li jsem old school maniaky, myslím tím fans prvních desek Suffocation. Jako bych slyšel ozvěny Effigy of the Forgotten a Breeding the Spawn. Čím ale přesahuje oba klenoty po formální stránce, tratí na atmosféře.

První poslechy ve mně budily bouřlivě frenetické nadšení, které záhy uhaslo a zůstalo jen uznalé kývání nad bezchybnou prací. Jakékoliv zrychlené dýchání a radost z precizní zuřivosti se nekoná. A je to škoda. Vrátím se k začátku mé úvahy a zvýrazním poznatek, že kapela takového formátu musí snést nejpřísnější měřítka. Vždyť je jasné, že jakákoliv „menší“ horda by za takovou nahrávku sbírala vavříny. Suffocation ale nejsou menší horda! ...of the Dark Light je prostě deska bezchybná, mistrovská… nebýt toho ale!

Nebudu se zaobírat jalovou obálkou, která mi evokuje online hry pro výrostky. Nepotřebuju ke štěstí krvavá jatka nebo smrtky a démony, ale počítačové barvičkování jde mimo mé vnímání umění. Novinka má rozumnou stopáž i počet skladeb. Některé obsahují hlavně riffy. Jsou ale i takové, co obsahují dostatečnou porcí chytlavých klepaček a zajímavých vyhrávek, respektive sól. Zmíním výbornou trojku Your Last Breaths nebo ještě lepší Some Things Should Be Left Alone. Závěrečné rozloučení v Epitaph of the Credulous také hraje na zajímavě nabroušenou řeznickou strunu. Zve nás do kotle ke zběsilému pogu i seká hlavy drtivou sekačkou…

Zvuk je mírně řečeno stoický, u poslechu je možné dřímat, aniž by vás budilo kolísání hlasitosti. Suffocation nahráli desku, za kterou by devadesát procent konkurence zaplatilo duší. Jenomže Suffocation svým nenápadným vracením se do historie a zároveň sázkou zejména na formální práci se vzdálili své vlastní velikosti. Bylo už lépe a ne jednou. Hůř ovšem také. Pak suď, pisálku! Hehe.