Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Alcest - Spiritual Instinct

AlcestSpiritual Instinct

Victimer27.11.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Pokorné sny a ranní mlha v normálu kapele sluší. Dát na instinkty, na poctivý bigbít a nic dalšího neřešit.

V první řadě musím podotknout, že nepatřím mezi hrdé uctívače předchozího alba Kodama. To mi z mnoha důvodů nesedlo, ale nehledal bych v tom nic zvláštního. I s Kodama totiž Alcest oběhli hezké kolečko kolem své vlastní osy a dospěli do bodu, že bude nejlepší dát na pudy a držet se při zemi. Na Kodama se přitvrdilo, ale i tak mi přišlo, že se jde na všechno moc zeširoka a ve vrstvách. Spiritual Instinct je v tomto ohledu dál. Přímější a ne tak košatá odpověď na otázku kudy dál. Kudy a jak? Pěkně bez příkras a instinktivně.


Sotva kdy by mě napadlo, že mi ve srovnání s novými Alcest vytanou na mysli naši Heiden. Dřív jsem to měl hozené v opačném gardu. Každopádně čistě náladově mi první dva songy Les jardins de minuit a Protection přijdou dost blízko těm, které je možné slyšet na AKUNVST, případně Dolores. Nemohu si pomoct. Ale konec tmářské obdočky mimo hlavní recenzi. Alcest jsou pořád Alcest. Nemluvil bych úplně tak o přitvrzení, to je po desce jakou je Shelter jasné ve všech ohledech už na Kodama, ale zkusil bych to cestou víry v sebe samotné. Bez dlouhých hledání a zkoušení co dál. Pěkně jednoduše z nitra vlastní duše, vlastních snů i spředených pavučin v rohu pokojíku. Vždycky Alcest!

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/alcest%C3%ADk%202019.jpg


Spiritual Instinct není žádnou šlehou mezi zraky, jako spíš klasikou. I když se zdá, že se na vše jde s větší razancí, tak ta časem sestoupí z vrcholu a dočkáme se znovu Alcest bdělých a zasněných. Čeho si na novince nejvíce cením je sázka na pokoru. A je úplně vedlejší, jestli se deska rozohní a vrčí na nás ze tmy svá black metalem opředená varování, nebo se naopak stáhne do ulity a tiše šeptá. Zraněná a plachá. Novinka je ze všeho nejvíc upřímná deska. Přímočará, tajemná ale otevřená, bez kliček a malých hudebních bludišť. Bez zkoušek a efektů, nebo vlastních pochyb. Spiritual Instinct je čistá esence Alcest.


Svižný začátek určuje celkvou tvář alba, protože i přes lenivější Sapphire v následující L'île des morts se pořád slušně šlape plyn na podlahu. Při tom všem jsou však Alcest pořád plni náladových poletování v prostoru. Těch typicky nostalgických návratů ve stylu útržků z dětských let a cupitání vedle maminky z dob, kdy to byla kočka k pohledání. Bez toho by to ani nešlo. S pouštěním paprsků a celkově křehčí polohou kapely se na to jde opatrně. Tyhle parametry v podstatě splňují jen dvě poslední skladby, přičemž ta titulní je jako jediná na albu víc rozteklá do stran a v podstatě jediná "kodamovitá". Což je vzhledem k její jmenovitě určující roli trochu úsměvný postřeh. A Le miroir? To je čistá balada, která v rámci sledu alba prostě musela přijít. Jinak by hrozilo, že bychom měli k dispozici až moc na kost ohlodané Alcest, a to by se možná ani neslušelo. Takové si dáme třeba až příště...

 


Novinku Spiritual Instinct vidím v rámci trasy, kterou Alcest ušli, zavěšenou hezky vysoko. Určitě nad Kodama a nad Shelter a řekl bych, že i nad Les voyages de l'âme. Tedy vedle prvních dvou alb, těch málem posvátných. A nečiní mi to zrovna velký problém. Není to totiž problém, ale radost.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 29.11.19 7:55odpovědět

Ano, jsou to Alcest ohlodaní na kost. Čertvíproč jsou ty často triviální riffy tak mocně přitažlivé. Zřejmě ukázka síly v jednoduchosti. Taky to bude citlivým mixem a úžasně funkční rytmikou - basa a škopky to tady válcují. Pořád se vracím a už neobjevuji, jen usr(k)ávám.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky