Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mezi kapely, které jsou věrné přesvědčení, že jejich hudba se musí dotýkat půdy a radovat se ze změn počasí, patří také američtí Alda. Čtveřice, která je nadšená z možnosti držet se každý den v kruhu kolem stromu a oddávat se síle přírody. Alda stojí v soutěsce mezi kaskádou splavů Wolves In The Throne Room a chatrčí na břehu jezera Agalloch. A stojí tam už dobré tři alba.

Spád, romantika, ale také nic navíc, co bychom už léta neslyšeli. Alda musí být poutaví, aby zaujali. A ano, patří mezi ty lepší družiny dlící v napadaném listí podzimních dní. Primitivně pudový black metal je mísen s folkovými ozvěnami hlubokých údolí a pokud slunce vyhlédne až za obzor, je tu jistá naděje, že nás jeho paprsky budou hladit až do posledního zlomku večera. V noci ale přijde tma a s ní hodiny nejistoty a strachu. Chvíli je rudo před očima a krev vře v žilách, aby se po úprku lesem zpomalilo a na moment si sedlo k ohni na pár doušků vody. Hlavní je duševní čistota, víra v původní obyčeje a rezignace na ruch velkoměst. A to by Alda vážně šlo.

Nedá se říci, že by tihle Amíci chřadli v silném protivětru zástupu jiných, ale co do zajímavosti před sebou ještě pár jmen mají. Vedle zmiňovaných lídrů bych rád vzpomněl na lesní bytosti Skagos, ti jsou také o pár krůčků dál. Rozhodně se ovšem Alda drží v první linii přírodně laděného black metalu a jejich poselství nejde jen tak odzívat. V jejich hudbě lze snadno najít spoustu motivujících postupů k nabuzení představivosti, průměrného vokalistu (naprosto typický rys těchto kapel) a odhodlání vyjít na světlo s něčím opravdu dobrým. Vítězí dřevnost, pár doprovodných efektů a celkové zaměření na jádro pudla, nikoli na okázalost a velká gesta. Pravý majestát je třeba hledat v přirozenosti. Suchý, kostrbatý, ale také vnímavý a milý.

"Passage" je třetí deskou kapely a přestože jsem s Alda nesedal na bobek úplně pravidelně, tak předchozí věc s názvem ":Tahoma:" mám v blahé paměti a dá se říci, že mě svým způsobem nadchla. S "Passage" se to má v tomto smyslu trochu jinak. Nadšení logicky opadá a postoj je plný očekávání. Vše je na svých místech, kameny ohraničující území Alda nelze jen tak odvalit, nastolené pořádky jsou stále stejné. Jde tedy pouze o to, jak na každého to které album zapůsobí. Zásadně se totiž neliší, jen silou momentálních nápadů a odrazem daného stavu mysli. Vítr čechrá španělky a surová bouře zahání nakřáple falešného vokalistu zpět pod větve stromu. Obejmout jeho kmen nelze, stejně jako si nelze nepustit další hoďku lesních příběhů. "Passage" za svým předchůdcem mírně zaostává, ale je to spíš otázka pocitů a citlivosti. Tak jako hudba Alda samotná.

Novinka není albem, které by měnilo osud Alda. Nač taky? Je to deska, která potvrzuje status kapely a nijak při tom nekulhá. Papouškuje, s prvními dojmy se drží víc při zemi, aby nakonec více rozjímala a přece jen pokukovala po jiných, dříve míjených cestičkách. Pořád ale platí, že je to fajn oddechovka a bezva výlet daleko od civilizace. A to je pocit číslo jedna.