Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aleska - Aleska

AleskaAleska

Jirka D.25.10.2016
Zdroj: CD v papersleeve obalu // promo od agentury Domino Media
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Slovo vystihující tenhle eponym Aleska by mohlo být nevyrovnanost, a to především na poli skladatelském. Jeden se při poslechu příliš často přistihne, že se škrábe za uchem a neví si rady.

Kapela Aleska by mohla zaujmout ty z vás, kteří nemáte nic proti hardcoru, metalcoru, proti protáhlejším plochám post rocku a proti řevu, který nahrazuje zpěv a snad tak nějak zdůrazňuje obsah sdělení. Právě někde v těchto intencích se francouzský kvartet pohybuje, mnoho odboček nehledá a po pravdě k tomu ani nemá dostatečně naděleno od Pánaboha.

 

Stejnojmenné album vyšlo v kooperaci čtyř (pravděpodobně) velmi podzemních vydavatelů a dotaženo bylo do podoby čistě papírové edice, o níž se mluví občas jako o digisleeve, občas jako o papersleeve, občas jako o vinyl replica. Jak kdo chcete. Faktem je, že provedení je to náramné alespoň co do grafické stránky a kdyby mi v tom nebránil vrozený takt, bez rozmýšlení napíšu, že artwork je na tomhle albu to nejlepší ze všeho. Vážně.

 

Aleska artwork

 

V kontextu diskografie jde pak o první long-play desku této ještě stále mladé kapely, které předcházela dvě EP a jedno 3-way splitko.

 

Úvodní skladba leckomu připomene domácí Esazlesa. Aleska v její první polovině bez větších potíží servírují slušně vytříbenou kytarovou atmošku, kterou následně rozehrávají do emocemi nabitého hardcoru a zní velmi uvěřitelně. A to navzdory hodně slabému hlasovému projevu obou vokalistů, což je fakt, který se mnohem víc projeví až v hudebně jalovějších pasážích. Prakticky hned v druhé skladbě. V ní sice můžeme ocenit snahu kapely rozbít klasickou strukturu kompozice, snahu hledat si svou vlastní cestu a do jinak konvenčního riffování vrznout disharmonické či jinak krkolomné postupy, ale stejně tak nemusíme nic. On ten výsledek působí totiž celkem rozpačitě, nejistě a k The Dillinger Ascape Plan to má bohužel daleko.

 

Dále po proudu nahrávky jsou to více méně variace na stejné téma, které místy působí uvěřitelněji, místy snad i výborně (nelze nepřiznat), místy uspávají a v závěru skladby Leaves, Trees and Me vytváří (asi nezáměrně) jednoznačný dojem mých oblíbenců ze Sacramenta Will Haven. Je to trochu jak na houpačce, v jednu chvíli vás uzemní výborně podaná kytarová pasáž a dotažená atmosféra, a v zápětí vrátí zpátky do reálu kompoziční tápání, které vede marný boj s mnohem vyššími hráčskými ambicemi.

 

 

Z mého pohledu jsou si Aleska nejvíc jistí v kytarově post rockových momentech (zmíněný úvodní song, úvod Leaves, Trees and Me a závěrečná Combler le vide), v nichž se jim dobře daří nastavit a držet poslechovou pohodu, ale v momentě, kdy začnou přitvrzovat, kombinovat a hodně křičet, vytváří chaos a vzbuzují rozpaky. Nedaří se jim pospojovat jednotlivé fragmenty dohromady (což není divu, ono to není jen tak), skladby zní krkolomně, těžkopádně a upoceně. Typickým příkladem budiž song Que reste-t-il? a zdaleka není jediný.

 

Celkově ale nelze říct, že by to byla slabá deska a Aleska bez rozpaků hodit přes palubu. Má svá silná místa, svoje skutečně slušné momenty a v kapele evidentně něco málo vězí. Jen toho zatím není dost.

 

Aleska CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky