Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V momentě, kdy jsem spatřil obal desky Lede od Belgičanů Alkerdeel, hned jsem si vzpomněl na Frantu Štorma a to ze dvou důvodů. První byl prvotní náznak perokresby, která může připomenout Františkovu ryteckou tvorbu, druhá pak pramení z lyriky na již minulém albu Vagus Vetus, kde jsem spojitost našel v názvu skladby Prďák. Tím bych však podobnosti ukončil, neboť hudebně se budeme pohybovat zcela jinde.

Ačkoliv je obal ultimátní hovadina v dobrém slova smyslu, muzika zas tak vtipná a veselá není. Už na minulých albech Alkerdeel předváděli, že čisto je cizí slovo a opak je jim blahoslavený. Pravdou je, že každá obálka v sobě měla nějaký vtip. V současnosti je to snad nejlepší kombinace, ze všech tří dlouhohrajících počinů. Ale nechme prdícího čerta už na pokoji a vrhněme se do střevní chřipky obsažené ve zvukové stopě.

Alkerdeel si dávají na čas, přičemž uplynou rovné čtyři minuty, než dozní dronující pulzování kytar a do hry se zapojí i bicí nástroje. Před sebou máme trilogickou část alba, která jede monoliticky valivý black metal bez momentu k oddychu. Ale není to běžná forma černého kovu, tahle podoba je totiž náležitě obtěžkaná sludgem v té nejsyrovější podobě. Od toho se pak odráží zvuk, který je jednoduše ošklivý a záměrně zastřený. V obecném slova smyslu rozpoznáváme jen rytmus a vrnění nástrojů. Chvilku jsem si vzpomněl na noisem stižené White Suns, jejichž pomalejší pasáže jsou celkem srovnatelné s pomalými kousky od Alkerdeel. Zároveň banda nezapomíná na black metalový základ a tak tu a tam vystřelí báječný riff, který třeba otevírá titulní song Lede. Ostatně tuhle skladbu vidím jako jednoznačný vrchol desky, ačkoliv se od zbytku nikterak výrazně neliší. Spíš mi prostě sedla ta kytarová melodie. Závěrečná píseň pak zas více koketuje s dronem, čímž obzvláště nemocně kapitolu uzavírá.

Jestli Alkerdeel poslouchat na pařbě, nebo na cestě do práce, je už vcelku jedno. Hodí se vlastně kamkoliv. Spíš jde o to, jak moc si přejete rozebrat své okolí. Dávka těžce syrového sludge / black metalu není zrovna nejveselejší injekcí do života. Duch tajemnosti a vážnosti totiž vychází ze stejného otvoru, jako je tomu na obalu Lede. Přesto desce chybí nějaká větší moc, čím by mohla zaujmout a svázat posluchače. Takhle jsou náboje vystříleny během prvního poslechu a pro repetetivní produkci už toho překvapení moc není. Na druhou stranu je to vážně slušnej bordel, o kterej primárně šlo a rozhodně nebylo zapotřebí dosáhnout něčeho jinak zajímavého.