Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Altar Of Plagues - White Tomb

Altar Of PlaguesWhite Tomb

Sorgh1.12.2011
Zdroj: Mp 3 - 320 kbps
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Záležitost, která neskrývá svůj silný potenciál, ale počkám ještě nějaký rok, než vše uzraje a dokvasí.

Irsko, země plná mystiky, romantiky. A očekávání.

 

Odtud, z městyse Cork, pochází poměrně neznámá sebranka Altar Of Plagues založená roku 2006. Jak vidno, pražádní veteráni scény, ale do letoška růžolící panicové. Zepár nesmělých masturbací doposud vedlo k vydání jednoho dema a dvou EPíček. Až letos se chlapci stali muži a vytvořili debutní produkt. Je tedy třeba zaostřit pohled severozápadně, až tam někam za kanál a zaposlouchat se do jejich iniciačního poselství dospělosti.

 

Tato výpověď má čtvero položek, avšak jen jediná lehce pokulhává pod desetiminutovou stopáží. Jsou to rozmáchlé kompozice, vyprávějící o matce Zemi. Kdo by čekal baladické vybrnkávání či skotačivé kejkle je na omylu. Black metal dekadentního ražení celkem překvapuje, jeho původ bych očekával spíš někde jinde.Ve vzduchu se mísí vůně zvlhlých mechů, nekonečný vítr přináší od moře vůni soli a hned se lépe dýchá... Ač je chladno, dostávám chuť na pár Guinessů.

 

Earth: As a womb - Hned první vál dává na vědomí, že nepůjde o žádnou prasopalnou blamáž, ale že je třeba se ponořit hlouběji do zármutků Všehomíra. Úvodní pasáž lehce evokuje zadumanost Solstafir, a jak čas ubíhá, stále nenacházím pootevřenou branku ven z melancholie. Poměrně nenáročná melodie je postavena zejména na kytarách, které tu uhání s větrem o závod, aby vzápětí seskočili z větrného oře a pocourali se lážoplážo kolem racky pokaděných útesů. Nemohu jinak, ale stále se mi vybavují Solstafir, i když v jednodušší verzi. Za nepříliš zajímavý prvek považuji vokál, který je bez jakéhokoliv trnů či háčků, takže nemá šanci se výrazněji zachytit v lačném  sluchovodu. Běžný průměr.

 

Earth: As a furnace - Druhý kousek začíná klidným závětřím, aby později dalo vyniknout naléhavé výpovědi schizofrenního barda. Hlas má náhle dvě polohy, jeden hlubší a jeden škrékavější murmur, ten je o poznání naléhavější. Poměrně dlouhá věc mající rovných patnáct minut, v podobných intencích jako předchozí majstrštyk.

 

Earth: Through the collapse: Watchers restrained – Po předchozích a navzájem si podobných opusech přichází porucha pozemských systémů avizovaná vemlouvavou rytmikou hnanou výpověďí kontrolorů. Svěží rif zakončující první úsek se zarývá do šedé kůry a těžko ho dostávám ven. Daří se mi to až po pár minutách následujícího skřehotání.

 

Earth: Through the collapse: Gentian truth – Závěrečným kouskem majícím příchuť rzivého zábradlí se s námi Altar Of Plague loučí. Zestárlé včelíny, které již nejsou schopny bzučet nejvyšší možnou rychlostí, mě svým funerálním tempem shazují zpět do hrobu, odkud jsem se celou dobu snažil vylézt. Přez drolící se okraj rovu se mi ovšem daří zahlédnou nádherné hořce, které jsou mi nadějí. Stále to ubíjející tempo, stejný pochod, ale důležité je nepoddat se. Uniknout dupajícím škorním, vzhlédnout výš než je nejbližší pomník a nahlédnout další kapitoly vlastní pouti. Nic nekončí.

 

Vypnu přehrávač a nechávám působit ticho. Rezonance po chvíli odezní a je načase zaostřit pohled do přítomnosti. Byla to pěkná exkurze mezi rašeliništi, kde naštěstí nebylo přemenhirováno. Toto kvartero obelisků splnilo svůj účel dokonale.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky