Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Altari - Kr​ö​flueldar

AltariKr​ö​flueldar

Victimer17.6.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Experimenty Altari postavené na základech islandské BM scény posouvají známý sound do jiných sfér. Doma je doma, ale zkusme na to nahlédnout jinak.

Poslední dobou Island nešetříme, ale ono to prakticky jinak nejde, když on nešetří nás. Tamní blackmetalová scéna odkryla za poslední roky desítky zajímavých, někdy dokonce stěžejních jmen, a ani dnes tomu nebude jinak. Nebo vlastně bude. Altari jsou kapelou, která z typicky magmatické temnoty vychází, ale snaží se dívat dál. Posouvat už známý sound, nenechat jej ustrnout a hledat nové výrazové cestičky. Výčet jmen, která jsou pro přiblížení debutové desky Kröflueldar k dispozici, to jenom potvrzuje. Však se přesvědčte sami - od Blut Aus Nord, Judas Priest, přes Voivod a Virus, ke Killing Joke nebo Cocteau Twins. To už je pořádný stylový rozptyl, o to větší radost je ho následovat.

 

Album je pojmenováno podle série sopečných erupcí, ke kterým na Islandu došlo v letech 1975-1984. A protože průběžně vznikající materiál pro tohle album zabral také devět let, rozhodli se Altari právě pro tento název. Hudba, ač na poměry islandských blackmetalových kapel progresivní, se pevně drží tématu. Je valivá, plná lávy a popela. A hlavně upozorňuje na sílu přírody, kterou není radno podceňovat. A také na obavy z toho pramenící. V hudbě Altari je pořád divokost a plamenný pohled zabodnutý do dáli. Jiný je jen jeho úhel a odlišný je i samotný přístup k tématu. Obohacující a odvážný. Kapela se dokáže stylově uvolnit, aby přitom nezanevřela na svoje kořeny. Doma je doma, ale zkusme na to nahlédnout trošku jinou optikou. Nebát se i jemně šokovat, ale ne samoúčelně. Všechna ta lávová hmota pak zní víc psychedelicky, s nádechy post punku nebo klasického metalu. Například.

 


Kröflueldar je experimentální vulkanický metal stojící pořád na základech blacku, ale s hlavním posláním najít si širší prostor k vyjádření. Kytarista a zpěvák Ó.Þ.Guðjónsson (jinak je zase oříšek přijít na to, kdo v kapele vlastně působí) sám prohlásil, že záměrem bylo oprostit se od typického zvuku blackmetalového Islandu. V muzice Altari zůstala členitá zemitost a epika, aby mohla plynule přejít do svéráznější polohy a objevovat své zatím netušené možnosti. Altari se prostě rozhodli nebát a vyjít ven z ulity. Ta sama o sobě není tak těsná, ale některé postupy a zvuk jako celek už můžou překvapit jen sotva. Do jinak stále dunivé produkce se podařilo vměstnat nové postupy a vlivy, a výsledek je opravdu dobrý.


Altari se daří držet balanc a potom jako milé zpestření zní i jemný ženský vokál v esoterické skladbě Sýrulúður, a není to jako pěst na oko. Albu navíc prospívá krátká stopáž, která jen lehce přesahuje půlhodinku. Během sedmi songů se toho na této skromné ploše děje dost a dost. Vokály jsou vůbec oživením. Častější využití čistých zpěvů se k otevřenější cestě kolem burácející země vyloženě hodí a v ozvěnách kytar lze klidně zaslechnout i Sólstafir, když na to dojde (titulní skladba). Následující kousek Djáknahrollur je pro změnu nejdivočejší na albu a nejvíc připomíná z jakého podhoubí Altari vzešli. I když jejich vrozená neposednost a hravost posílá i tuhle skladbu na epicky psychedelický trip letící vstříc všem výzvám nad ohnivou krajinou. V Leðurblökufjandinn jako bych nejvíce slyšel postupy Norů Virus a v kombinaci s ostrovním přístupem to zní vážně zajímavě. Hin eina san je zase ostřejší, sírnatým doomem zatěžkanější záležitost, Altari zkrátka ví, odkud nabrat plný džber horké vody, když na to přijde. Poslední dvě skladby jsou pro mě vyvrcholením alba a naplno ukazují, kam až umí kapela svůj sound dostat. Vítisvilltur je představí víc nervní a avantgardní, aby závěr v podobě Grafarþögn slevil z dramatičnosti a dal víc na temnou vlnu ostrovní pohody lehce ovoněné gotikou.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/altari%20band.jpg


Altari jednoznačně překvapili. Osobně mám k islandské BM scéně náklonnost, ale vybírám si. A tahle kapela je pro mě malým zjevením ve smyslu otevření nových možností ve svazku s typickým základem studené epiky. Nejdřív to byla malá nedůvěra, která postupně přerostla v pocit, že by bylo příliš snadné ji jen odložit. Další a další návštěvy Kröflueldar pak byly jenom pozitivní. To přetrvává doteď a samotné hodnocení nechávám s drobnou rezervou. Možná ještě naroste. Každopádně mezi nejlepší desky, co jsem letos slyšel, patří i debut Altari. Otázkou zůstává, co bude dál. Čekat dalších devět let by byl hřích.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky