Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Asi u nás na webu nebude moc kapel, které za svou poměrně krátkou éru vydalo pět desek a my poté všech pět podrobili rozboru formou recenze. U lesních folkařů Hexvessel tomu tak ale je, jsou prostě věci, které není důvod měnit. Páté album Kindred vychází pouhý rok po All Tree, které nám ze všech dosavadních příspěvků chutnalo nejméně. Což ale neznamená, že by bylo špatné, jen nás poprvé přepadly rozpaky. Jestli byly na místě, to už je věc názoru. Po tak odvážné a energií nabité desce jakou byla When We Are Death, to stažení zpět do lesa vyznělo až moc bezkrevně a bez emocí.

Převládlo zklamání, že kapela po letech psychedelických žní vydala tak nenápadnou desku. Když ale poslouchám All Tree dnes, jsem docela šťastný a klidný člověk jdoucí po lesní pěšině. Smířený s tím, že jsem právě tam, kde je mi nejlíp. Z tohoto pohledu je novinka Kindred zajímavější už jenom tím, že jsem přestal mít přehnaná očekávání. Hexvessel se mi v pořadí hudebních oblíbenců propadli o pár pater níž, ale jakmile jsem zavětřil nové skladby, nebylo co řešit. Po krátkém odpočinku se zase projdeme lesem, ucítíme jeho vůni a zase nás jeho objetí pohladí. Vždyť les je lék na stres a shon a Kindred tím lékem umí být.

Kapela se na novince vrací k původnímu labelu Svart Records, což osobně kvituji, protože tohle spojení je mi o poznání sympatičtější. Hexvessel a Svart Records zpět na stejné mýtině, to se rozumí. Kindred je o něco málo živější album, než byl předchůdce, ale ani ono nemá v povaze roztančit, rozcuchat a pak nechat zmožené spočinout na nejhebčím povrchu co existuje, na lesním mechu. Začne v jisté naději, že se stojaté vody přece jenom zvlnily, ale trvá to jen krátce. A na konci Kindred plují tělem mírné rozpaky, protože právě proběhlo něco, co se tvářilo mnohem víc sympaticky, než jak to nakonec dopadlo.

Novinka Kindred se staví do role zvláštní desky, která si dál stráží to své lesní tajemství, ale taky budí dojem nedotažené kolekce, jakési nerozhodnosti, jak to celé uchopit. Stejně jako na All Tree se kapele nepovedlo dát dohromady výraznější skladby, ale oproti All Tree novinka také postrádá víc pospolitosti. Kindred působí jako deska, která nedrží úplně pevně pohromadě. Svěží začátek nahradí klid a výrazové rozmělnění v polohách, kde kapela zkouší najít víc místa pro svůj příliš spokojený revír. Daří se to tak napůl...

Začátek alba a první čtyři songy mám na stejném notovém papíře jako Hexvessel. A když se vytáhne trubka, aby hodila klidnou tajemnost Bog Bodies víc do tabákového dýchanku, jsem přesvědčen, že lesníci jsou zpět, kde jsem si je přál mít. Právě tahle skladba ale jako by je uspala a oni pak v polospánku berou své nástroje a hledají si další tvůrčí prostor. Jako by už vše podstatné řekli a jako by ani nebylo z čeho brát.

Ve zbytku alba se blýskne Phaedra, kterou vyprovází dechy a celkově lehce avantgardní opar, a v závěru se ještě předvede příjemně hřejivý význam slov Magical & Damned, které se společnosti skladeb kolem trochu vymykají. Kapela si víc hledí jisté neurčitosti a bloudění v oparu, je daleko od reality a žije si svým životem lehkých experimentů. Kindred Moon je křehká disharmonická říkanka, která neublíží a Joy Of Sacrifice zase pár slov a tónů na dobrou noc, které sice snadno zavřou víčka, ale jako úplný konec alba nechají uvnitř pocit neúplnosti. Přítomnost dvou mostků Sic Luceat Lux a Family je čistě symbolická, samy o sobě toho víc nenabídnou. A to je vše, je tu konec snění a procitnutí.

Když se ještě jednou vrátím k All Tree, tahle deska si držela svůj standard, což mi u Kindred přijde diskutabilní minimálně v tom, že se jej Hexvessel snaží překročit. Akorát s poněkud jiným výsledkem vysílajícím signál, že se až příliš brzy spokojili s tím, že mají hotovo. Roztomilost a příjemné objetí ze strany alba je jenom chvilkové a na konci je to sbírka lesních balad, které potěší, ale zahřejí jen nohy. Celé tělo je třeba přikrýt dekou, protože u ohýnku začíná být zima.