Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tihle Belgičané servírují post metal v podobě, ze které mrazí. Svou vlastní formu vyjádření zahustili natolik, že někdo to prostě nevstřebá. Řezavý zvuk kytar a zpěvákovo vytí nevěstí nic dobrého, jenže když je miluješ…

Amenra jsou zavedený pojem. Sestava se příliš nemění, občas vydají novou desku. Po vydání téhle medaile jen pršely. Z pozice posluchače bych se nebál mluvit o velmi výrazném (ne-li nejvýraznějším) albu diskografie, ba dokonce o zásadním díle scény těžící ze stále živého odkazu průkopnických Neurosis.

Poněkud depresivním vyzněním skladeb nezaujmou každého. To je jisté. Zatímco nástroje ladí nízko, zpěvákův rozervaný projev jde nečekaně vysoko. Stylové postavení zády k publiku během vystoupení ještě umocňuje jinakost kapely, která v posluchači navozuje dojem, že vesmír je monumentální soukolí ozubených koleček a pružin, co se na vás právě hroutí.

Není to stavba skladeb, co překvapuje, ale jejich síla. Ta přichází ve vlnách s tím, jak skladby nabývají na mohutnosti (jedno jestli technickými finesami nebo neandrtálskými riffy). Pomyslným vrcholem alba je pro mě šestka Aorte. Nous Sommes Du Même Sang – skutečný požitek, který drtí hrudní koše na prach. Podobně zničující je svým způsobem i zbytek alba, kdy hned úvodní Silver Needle/Golden Nail ukazuje, jak útulno je v objetí Amenry. O kvalitě práce s kontrasty mě přesvědčil především pád do ticha po druhé minutě Razoreater, který působí neuvěřitelně intenzivně.

Pozoruhodné je, že kapela dokáže i v klidných instrumentálních částech vyznít dostatečně agresivně na to, aby jim člověk naslouchal se zaťatou čelistí. Poslech partů s čistým vokálem mi tak trochu evokuje Tool. Snad svým naladěním, na každý pád barvou hlasu. Ať je to jak chce, chci říct jedno – Amenra není jen a pouze o kraválu. Umějí zahrát i zazpívat v podobě přijatelnější pro mainstream, byť zrovna touhle polohou své tvorby šetří. Koho by zajímala právě tato tvář Amenry, nechť obrátí svou pozornost k akustickému EP Afterlife (2009).

Provedení vinylu je působivé, oku lahodí, ale vzbuzuje otázku: „A dál?“ Tmavé plochy, dobré na sběr otisků prstů, se těžko luští, fotky žádné. Díky bohu Ra za pevný gatefold, dva temné kotouče a otištěné texty.

V souvislosti s albem doporučuji shlédnout koncertní DVD Church Of Ra (2009), kde zazní výběr toho nejlepšího včetně výše zmíněné pecky Aorte. Nous Sommes Du Même Sang. Precizní podání skvěle dokreslují sugestivní pózy nahých postav na scéně. A jako sladkou tečku na závěr chodu servíruje Van Eeckhout, zavěšen na hácích nad jevištěm, obraz vlastního ukřižování.