Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Anaal Nathrakh - Passion

Anaal NathrakhPassion

Bhut18.5.2011
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: V pořadí již šestá řadová deska anglické divočiny Anaal Nathrakh. Ani tentokrát posluchač nebude ušetřen a při poslechu bude zaživa rozčtvrcen. Chorá atmosféra alba, mučivý zpěv a zběsilá mašinérie hudebních metalových nástrojů budou Vašim katem. Deska sice nedosahuje takové kvality, co jiné počiny tohoto tělesa, ale i přesto ji nic neubírá na dokonalosti a originalitě. Zběsilost, nervozita, nemoc, úžas, dokonalost, krása to vše vyjádřené jedním slovem - Passion.

Dvojice smrtícího komanda říkající si Anaal Nathrakh v letošním roce udělala další zásek do své diskografie. Deska, kterou nám tito ďáblové V.I.T.R.I.O.L. a Irrumator předkládají má velice prostý a výstižný název - PassionPassion se nejčastěji překládá jako vášeň, budu se proto držet tohoto slovíčka. Album by tedy mělo být vášnivé. Co si ovšem pod pojmem vášeň představit? Navíc vášeň, kterou má vykazovat hudba Anaal Nathrakh. Tahle muzika přece není nic pro slabší nátury. Že by snad divocí pekelníci z Anglie vyměkli? No, to snad ne! Jen klid, žádné uvolnění se nedostavilo. Tedy ne v příliš výrazné míře. Jisté povolení otěží zaznamenáno je, ovšem v měřítku vcelku značně zanedbatelném.

 

Podívám-li se na desku detailněji, zjišťuji, že se mírně liší od svých předchozích bratříčků. V podstatě každé album je něčím jiné, ale vždy se hudba motala kolem svého kopyta. Passion je tedy jiné. Již od prvotních vteřin svého času dává tušit, že se asi chystá nějaká hromadná exploze. Deska totiž začíná poněkud klidně a pohodově, což dosud nebylo zvykem. Netrvá dlouho a celá bestie se probudí. Následující poslech čítající něco kolem třiceti minut bude už jen divoký. Apatické první písně s Vámi jaksi nepěkně zmítají. Chorobná mašinérie plná vášně jede ale dál. Co se vokálu týče, tak samozřejmě nechybí onen čístý, který hudbě Anaal Nathrakh vždy dodával ten správný punc. Ač čistý je pekelný a běhá při něm mráz po zádech. Ale jistou změnu můžeme pozorovat v dalším použitém zpěvu. Je jím takový depresivní, ztrápený, chorý, nervy drásající ryk. Hudbě dokresluje zvláštní, nervozní, chaotickou atmosféru. Může se Vám lehce zdát, že album natáčela banda pacošů z psychiatrické léčebny s diagnózou nevyléčitelných záchvatů šílenství s možností smrti. Jak už jsem řekl na začátku, není to nic pro slabé nátury. Milovníci libých tónů pomalých sladkých melodií a vůbec nějaké hladivé muziky by mohly přijít k psychické újmě. Kapela zde sice nevytahuje tolik svých trumfů, kterými rozhodně disponuje, za to však dodala emblému Anaal Nathrakh novou tvář a jiný rozměr. Většina posluchačů desku bude vnímat stejně jen jako jeden velkej kravál s nemocnou atmosférou, ale jiní v ní jistě uvidí tu změnu, která ji stihla.

Vášeň a rozkoš z desky přímo srší, tedy pokud jste pro její poslech dostatečně zvrácení. Dalším předpokladem za jisté také bude to, že pojem vášeň se Vám jeví i jako krví zbrocená pila, jež právě rozpůlila lidské tělo na dvé shodné části a hádejte odkud byl řez započat... Ostatně pro nedostatek fantazie stačí okem projet vizáž samotného obalu. Ještě jste málo znechuceni a odpuzeni od poslechu? Jestli ne, tak je to správně. Jestli ano, tak napočítejte do deseti, uvolněte se, z hluboka dýchejte a přeci jen dejte této placce šanci. Vložte disk do přehrávače a snad si ani nesedejte, ale nechte se unášet (nebo zmítat) romantikou tohoto krásného díla.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky