Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Anaal Nathrakh - Passion

Anaal NathrakhPassion

Bhut18.5.2011
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: V pořadí již šestá řadová deska anglické divočiny Anaal Nathrakh. Ani tentokrát posluchač nebude ušetřen a při poslechu bude zaživa rozčtvrcen. Chorá atmosféra alba, mučivý zpěv a zběsilá mašinérie hudebních metalových nástrojů budou Vašim katem. Deska sice nedosahuje takové kvality, co jiné počiny tohoto tělesa, ale i přesto ji nic neubírá na dokonalosti a originalitě. Zběsilost, nervozita, nemoc, úžas, dokonalost, krása to vše vyjádřené jedním slovem - Passion.

Dvojice smrtícího komanda říkající si Anaal Nathrakh v letošním roce udělala další zásek do své diskografie. Deska, kterou nám tito ďáblové V.I.T.R.I.O.L. a Irrumator předkládají má velice prostý a výstižný název - PassionPassion se nejčastěji překládá jako vášeň, budu se proto držet tohoto slovíčka. Album by tedy mělo být vášnivé. Co si ovšem pod pojmem vášeň představit? Navíc vášeň, kterou má vykazovat hudba Anaal Nathrakh. Tahle muzika přece není nic pro slabší nátury. Že by snad divocí pekelníci z Anglie vyměkli? No, to snad ne! Jen klid, žádné uvolnění se nedostavilo. Tedy ne v příliš výrazné míře. Jisté povolení otěží zaznamenáno je, ovšem v měřítku vcelku značně zanedbatelném.

 

Podívám-li se na desku detailněji, zjišťuji, že se mírně liší od svých předchozích bratříčků. V podstatě každé album je něčím jiné, ale vždy se hudba motala kolem svého kopyta. Passion je tedy jiné. Již od prvotních vteřin svého času dává tušit, že se asi chystá nějaká hromadná exploze. Deska totiž začíná poněkud klidně a pohodově, což dosud nebylo zvykem. Netrvá dlouho a celá bestie se probudí. Následující poslech čítající něco kolem třiceti minut bude už jen divoký. Apatické první písně s Vámi jaksi nepěkně zmítají. Chorobná mašinérie plná vášně jede ale dál. Co se vokálu týče, tak samozřejmě nechybí onen čístý, který hudbě Anaal Nathrakh vždy dodával ten správný punc. Ač čistý je pekelný a běhá při něm mráz po zádech. Ale jistou změnu můžeme pozorovat v dalším použitém zpěvu. Je jím takový depresivní, ztrápený, chorý, nervy drásající ryk. Hudbě dokresluje zvláštní, nervozní, chaotickou atmosféru. Může se Vám lehce zdát, že album natáčela banda pacošů z psychiatrické léčebny s diagnózou nevyléčitelných záchvatů šílenství s možností smrti. Jak už jsem řekl na začátku, není to nic pro slabé nátury. Milovníci libých tónů pomalých sladkých melodií a vůbec nějaké hladivé muziky by mohly přijít k psychické újmě. Kapela zde sice nevytahuje tolik svých trumfů, kterými rozhodně disponuje, za to však dodala emblému Anaal Nathrakh novou tvář a jiný rozměr. Většina posluchačů desku bude vnímat stejně jen jako jeden velkej kravál s nemocnou atmosférou, ale jiní v ní jistě uvidí tu změnu, která ji stihla.

Vášeň a rozkoš z desky přímo srší, tedy pokud jste pro její poslech dostatečně zvrácení. Dalším předpokladem za jisté také bude to, že pojem vášeň se Vám jeví i jako krví zbrocená pila, jež právě rozpůlila lidské tělo na dvé shodné části a hádejte odkud byl řez započat... Ostatně pro nedostatek fantazie stačí okem projet vizáž samotného obalu. Ještě jste málo znechuceni a odpuzeni od poslechu? Jestli ne, tak je to správně. Jestli ano, tak napočítejte do deseti, uvolněte se, z hluboka dýchejte a přeci jen dejte této placce šanci. Vložte disk do přehrávače a snad si ani nesedejte, ale nechte se unášet (nebo zmítat) romantikou tohoto krásného díla.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky