Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V minulé recenzi na poslední počin divotvůrců Anaal Nathrakh jsem byl nespokojený a zklamaný. Doufal jsem v záchvěv a drobnou erupci, která bude příští deskou zažehnána. Jenže všechno je jinak. Nové album The Whole Of The Law pokračuje v nastoleném trendu, což s sebou nese další vlnu rozčarování…

Jisté tápání, či jak takový krok nazvat, vidím už při výběru motivu obalu nahrávky. Jasně, obraz Danteho s Vergilliem v pekle je úchvatný, však autor William-Adolphe Bouguereau má za sebou celou řadu významných děl. Ovšem použití ústředního motivu není nikterak ojedinělým. Když zůstanu v mezích black metalu, každému by se měla vybavit obálka desky Ad Majorem Sathanas Gloriam od Gorgoroth. Já vám nevím, ale mně se takové situace, byť třeba náhodné, nezamlouvají.

To co bylo nastoleno albem předchozím je nyní tuplováno a potvrzeno. Anaal Nathrakh se aktuálně našli v djentovém zvuku kytar, v metalcoreových postupech a pro ozvláštnění své hudby využívají novodobou elektroniku. Výsledek může určitě znít zajímavě, pokud se s ním interpret popasuje s náležitou pílí. Jenže v případě téhle kapely tam necítím moc šťastných nápadů. Šablonovitost skladeb je poměrně předvídatelná, čímž dílo padá do jistého stereotypu. Kapela se snaží vytěžit maximum tím, že bude hrát zběsile, rychle a s nepříčetným vokálem – možná proto, aby si udržela fanoušky z dřívějších dob. Pro nové generace tu je zvuková podoba kytar s klasickými trhavými riffy a v neposlední řadě s hrubou elektronikou občas sklouzávající k techno rytmu. Takže na nové Anaal Nathrakh si zatančíte i zahrozíte.

Otázkou je, komu takové pojetí tvorby sedne. Obávám se, že těm, kteří jsou odkojeni staršími alby a kapelu poznaly jako čistě black grindovou smečku, nové vyznění nesedne. Do téhle skupiny se řadím i já. A ačkoliv mi nevadila ani melodičnost starších skladeb s notně chytlavými a perfektně načasovanými refrény – letos takový aspekt citelně postrádám. Snaha o zajímavé melodie a barvité zpěvy tu je, ale jejich podoba mi nepřijde vůbec zajímavá, natož silná. Míchání moderních prvků by mi svým způsobem nevadilo, jenže k takovéhle hudbě, kterou Anaal Nathrakh dělají, se mi to prostě nehodí. To už si s daleko větší chutí pustím Chemical Holocaust od tuzemských Ahumado Granujo. Což je de facto na podobném principu stavějící muzika.

Nechci vyloženě tvrdit, že je deska špatná a stojí přímo za prd. Ale pro fanouška, který kapelu sledoval nejpozději od roku 2010, nemůže jít o stoprocentní nadšení. Mladá krev si najde svoje, já, coby stará konzerva (v rámci jejich tvorby), se nedokážu ztotožnit a přijmout nový směr. Deska je určitě dobrá v tom, že skvěle šlape a rychle odsýpá. Svižná stavba skladeb má něco do sebe, ale pro nějaký hlubší účinek pokulhává a citelně hledám bod, kterého bych se chytil a ke kterému se vracel. Třeba tak, jako to bylo v minulosti se skladbami Satanarchrist, The Technogoat, Do Not Speak, Between Shit And Piss We Are Born, Virus Bomb, Oil Upon The Sores Of Leppers a další a další a další. Novou desku proto shledávám nenápaditou, nevýraznou a tím pádem slabou. Škoda, pevně jsem věřil a doufal…