Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Brazilská horda Anarkhon ušla ohromnou cestu. Já tuto smečku „objevil“ až s deskou Phantasmagorical…, kterou lze brát jako přelomovou. Alespoň v rámci vývoje Anarkhon. Tehdy jsem jí docela podlehl, leč recenzi jsem se vyhnul - nechtělo se mi plácat a vymýšlet si. Docela jsem se divil kritickým recenzím starších nahrávek, které šly pod padesát procent. Zmíněná tři roky stará deska byla totiž z mého hlediska dost povedená, nicméně po exkurzi do kapelní historie jsem se nestačil divit, jak jinak kapela hrála. Gore, násilí, sex… a death metal hodně starého střihu, motající se ve vesmíru, kde vládli Cannibal Corpse, Impetigo atd… Nezáživné vykrádání slavnějších tvůrců není nic pro mě. Jsem rád, že můj start započal až s Phantasmagorical Personification of the Death Temple (to neřeknu zpaměti ani náhodou), kterou vydal label Debemur Morti Productions, a která gore srandy a stejně tak i old school death zřejmě nenávratně opustila. Prostor ovládly příšery Cthulhu a ostatní bájní Prastaří. Kapela děsivým tématům přizpůsobila hudební produkci, čehož výsledkem je disharmonické, hodně atmosférické death/blackové trýznění posluchačových uší.

Obiasot Dwybat Ptnotun na svého výtečného předchůdce navazuje v mnoha směrech, nicméně se od něj odpoutává a rozvíjí v něm například psychedelické linky. Takže ano, stále jsou současní Anarkhon ovlivnění Lovecraftovým světem a stále je jejich death metal hutný, ponurý a zlý. Bicí i vokály jsou trestající. Deskou probleskují hodně nepříjemné melodické vyhrávky, které nemají úlohu těšit nebo nabíjet energií. Jsou nemocné a právě tak se očekává, že se bude cítit posluchač. Jako v horečnatém snu. Celkový dojem hrůzy skvěle doplňuje podmanivý front cover od šíleného Macieje Kamudy (Agathocles, Blut Aus Nord, Cultum Interitum např.). Jeho výjev prchající postavy tajemnou kryptou se svítilnou v ruce a hrůzné chobotnice v pozadí by klidně slušel i některé z Lovecraftových knih.

Už minule jsme si mohli zvyknout na spíše středně rychlý death metal s dominantní rytmikou a atmosférou temného blacku. Letos je tomu zrovna tak. Občas se rozeběhne přesně jako ona postava z čelního obrázku obalu a v takových místech mi styl Obiasot Dwybat Ptnotun evokuje staré Incantation. Na rozdíl od této ikony jsou Anarkhon ponořeni do halucinací a fest rozdrbané psychiky. Výše zmíněná psychedelie proplouvá deskou jako nemoc. Když vše ztichne a pouze se vybrnkává, modlíte se za návrat zlovolného randálu. Deska je občas pěkný hnus.

Levitating Among Unspeakable Cosmic Anomalies budiž touto úlevou. Protože hned další (bude stačit, když napíšu vždy jen první dvě tři slova z názvu?) The Devourer of Eons svým naturelem podřezává žíly nebohého fantasty, který díky své přebujelé fantazii propadne omamným představám a není mu pomoci. Surové kytary spolu s basovým spodkem a rázným bubenickým diktátem, který z vás vytluče ducha, valí před sebou jazzové hrátky a dohromady nezvykle fungují jako Jekyll a Hyde. V záhrobním marastu se ony psychedické dopady dlouhého kouře neztratí. Ani nevyčnívají. Hrají spolu. Tady mi zase připomínají neopakovatelný rukopis jiného rapla – Matrona Thorna. Naštěstí se Anarkhon snaží vyvážit hudbu dle vlastního receptu, byť se přirovnání nevyhnou. Ale vůbec to nevadí. Styl jejich tvorby je natolik atraktivní a těžko uchopitelný, že případné nedostatky stran originality minimálně pro mě nejsou podstatné.

Album se těžce vyvíjí, jak bylo naznačeno v úvodních skladbách. Nejedná se o typ nahrávky, kde dokážete rozlišit jednotlivé skladby a už vůbec ne ten, z něhož by šla jedna vytáhnout. Anarkhon s Debemur Morti zveřejnili Levitating Among…, kterou v kontextu alba lze označit jako oslí můstek mezi minulostí a současností. Další skladby už fungují více jako soundtrack či výsledek halucinačních vizí po podání nějaké podpůrné látky. Album je těžko uchopitelné, vyhýbá se klasickému vzorci sloka, refrén. Rytmy se střídají jakoby nahodile, což samozřejmě není pravda. Obiasot Dwybat Ptnotun do posluchače hřebíky a do děr pak vlije kyselinu. Po skončení tryzny v masochistickém údivu naznáte, že chcete zažít tuto bolest znovu a pak zase znovu.